Into the darkness ( Vkook )

🙏 29. kapitola 🙏

Taehyung:

Seděl jsem v křesle vedle Kookova nemocničního lůžka a pozoroval výjev přede mnou.

Jimin se Sangjaem vytvářeli pomocí svých rukou různá jednoduchá i složitější gesta a Jungkook jim v leže odpovídal. Musím přiznat, že mě to trochu štvalo. Díky mé neznalosti znakové řeči mi unikal obrovský kus Kookova života. A já ho chtěl poznat celý. Dokonce i ty špatné věci.

Jungkook najednou přimhouřil oči, několikrát zamrkal a poté něco vyznakoval. Jimin se Sangjaem si mezi sebou vyměnili zvláštní pohled, po kterém nastala pauza.

,,Děje se něco?" zeptal jsem se nechápavě.

Jungkook:

Táta s Jiminem mi kladli ty stejné otázky jako tolikrát předtím. Jak mi je, Jestli něco nepotřebuju, a tak dále a tak dále.

Na všechno jsem jim odpovídal s úsměvem.

Ještě, že jsi s sebou měl svoje hodinky. vyznakoval Jimin a střelil pohledem k velikým hodinkám ležícím na stolku po mé levici.

Najednou jsem ucítil slabou bolest. Pro mě nic neobvyklého. Vynořila se v přední části mé hlavy a já párkrát zamrkal, abych ji vyhnal.

Bolest zase zmizela a já svoji pozornost obrátil zpět ke své rodině.

Nemůžete rozsvítit? Špatně na vás vidím. sdělil jsem jim.

Jimin s tátou se na sebe podívali a zarazili se. Vypadali divně. Jakoby se něčeho lekli.

Tae se najednou pohnul a něco řekl, ale nestačil jsem zachytit co to bylo.

Jimin i táta ho odignorovali a stále hleděli na mě.

Kooku... začal opatrně Jimin a věnoval mi pokřivený, nucený úsměv. Vždyť je den a...svítí slunce....

Nechápavě jsem natočil hlavu a vyhlédl ven z okna. Podle světla mohlo být takových pět hodin večer. Stmívalo se.

O pár hodin dříve:

Tae šel za Kookem do pokoje a Jimina se Sangjaem si vzala na starost sestřička.

,,Paní doktorka by s vámi potřebovala mluvit." sdělila jim a oni ji následovali.

Vstoupili do bílé místnosti. Na stěnách tu visely různé plakáty, které radily jak se správně starat o své zdraví. Uprostřed postával rozložitý pracovní stůl, který zakrývala hromada pečlivě poskládaných papírů, a za ním seděla doktorka, která se o Jungkooka starala prakticky od chvíle, kdy mu byla jeho nemoc zjištěna.

,,Sáro, je všechno v pořádku?" zeptal se Sangjae.

Doktorka se na židli trošku zavrtěla, poté se zvedla a podala Jungkookově otci rentgenový snímek.

,,Není to dobré." začala klidným hlasem a stoupla si po Sangjaově boku. ,,Vidíte tady tu oblast." řekla a zapíchla prst do místa, kde se nacházela přední část Jungkookova mozku. ,,Nádor se rozšířil rychleji než jsme původně předpokládali."

Jimin nervózně polknul. ,,A co to pro něj znamená?"

,,Jestli to takhle půjde dál mohlo by se stát čeho jsme se obávali." odpověděla Sára a Sangjaovi vypadnul snímek z rukou.

Sára se pro něj rychle sehnula, odložila ho na stůl a opatrně Sangjaeho poplácala po rameni.

,,Ale nic není jisté. Je možné, že už se nádor nerozšíří. Osobně bych nezačínala panikařit dokud si sám Jungkook nezačne stěžovat na špatný zrak."

Sangjae na ni s nadějí v očích pohlédnul a poté zakýval hlavou.

,,Ale jestli se tak stane..." pokračovala. ,, musíte mi o tom okamžitě říct a uděláme podrobnější testy."

,,Dobře, děkujeme." řekl Sangjae tiše.

Oba se poté vydali zpět před Kookův pokoj, kde se v tichosti usadili.

Uteklo několik dalších minut.

Sangjae odešel, aby si v automatu obstaral něco k pití, zatímco Jimin seděl nehybně na židli, temenem hlavy se opíral o bílou zeď za ním, měl zavřené oči a nehýbal se. Mohlo to vypadat, jakože spí, ale ve skutečnosti byl vzhůru.

Nikdy nevěřil v Boha, teď se však modlil. Nebylo nic jiného co by mohl pro svého malého brášku udělat a to ho ničilo. Mohl jen sedět a prosit. Prosit, aby Kookovi, který toho už tak ztratil až příliš, nebyla sebrána jedna z nejdůležitějších věcí, kterými je lidská bytost obdarována.

,,Prosím Bože, prosím tě..." zašeptal tiše. ,,Neber mu jeho zrak."