Into the darkness ( Vkook )

🌳 15. kapitola 🌳

Chtěl jsem zamířit k hlavnímu vchodu, ale najednou jsem se zarazil a zastavil se. Jungkook se samozřejmě nedíval před sebe a tak do mě zezadu vrazil. Otočil jsem se k němu čelem a věnoval mu pobavený pohled.

Jungkook se nesměle nakrčil, nervózně se usmál, natáhnul před sebe levou ruku a pravou po ní opsal kruh.

Na tváři se mi po tomto jeho gestu objevil radostný úsměv.

Já vím co to znamená!

Zapamatoval jsem si to z toho mála co mi Jimin ze znakové řeči ukazoval.

,,Nemusíš se omlouvat." řekl jsem a upravil mu vlasy, které mu vykukovaly zpod kapuce a clonily mu tak ve výhledu. ,,Neměl jsem tak prudce zastavit." dodal jsem ještě. Potom jsem se na chvíli odmlčel a jenom ho pozoroval.

Ach, ten králíček je pro tento svět až moc perfektní.

Ucítil jsem jak se Jungkookovi prsty pohnuli v mojí dlani. Vzpamatoval jsem se a uvědomil si jak na něj zírám.

,,No...ehm...asi bysme se měli vyhnout Jiminovi a tvému otci." řekl jsem rychle. Jungkook mi věnoval nechápavý výraz.

,,Pořád jsme cítit jako tráva." objasnil jsem. ,,Bude lepší, když si našeho příchodu nikdo nevšimne. Vezmeme to zadem."

Chvíli se na mě jen díval a vypadal, že by chtěl něco říct (napsat/vyznakovat), ale nakonec jen dlouze vydechnul a kývnul na souhlas.

,,Máte tady zadní vchod?" zeptal jsem se.

Ano, ale je zamčený

napsal Kook a potom si papír zastrčil do kapsy.

,,Tak něco vymyslíme." Znovu jsem ho vzal za ruku a rozešel jsem se.

,,Výborně." řekl jsem si spíš pro sebe (protože Jungkook se na mě v tu chvíli nedíval), když jsme obešli hospodu a já spatřil obrovský rozvětvený dub, který stál v těsné blízkosti budovi. Jeho větve dosahovaly až k horním oknům.

Tohle půjde, pomyslel jsem si.

,,Vylezeme nahoru." řekl jsem s nadšením v hlase, které však Kook nemohl slyšet a tak jen vyděšeně hleděl na můj široký úsměv.

,,Tudy." dodal jsem ještě, když Kook nijak nereagoval a ukázal jsem na strom. ,,Dovnitř se dostaneme oknem."

Podíval se nahoru a zamítavě zavrtěl hlavou. Potom z kapsy vytáhnul tužku a papír, který si vzápětí opřel o zeď hostince a začal psát.

Zbláznil ses? Je to hrozně vysoko. Co když spadneme? A jak odtud chceš otevřít okno? Západka je jen zevnitř.

,,Jsou to jenom dvě patra Kooku." řekl jsem s úšklebkem, ale nevypadalo to, že bych ho tak přesvědčil. ,,Ničeho se neboj. Nedovolím, aby se ti něco stalo. A ohledně okna...Prostě mi věř, dobře?"

Jungkook přešlapoval na místě a pohledem přitom skákal mezi starým dubem a mojí maličkostí. Jeho zrak se nakonec zastavil na mně, pohlédl mi do očí a něco v nich ho nejspíš muselo přesvědčit, protože pak nejistě polknul a kývnul na souhlas.

,,Nemusíš se bát. Polezeš první a já tě budu zespodu jistit."

Kook se postavil ke kmeni a opatrně na něj položil obě dlaně. Zezadu jsem k němu přistoupil, položil mu ruku na záda a dal mu tak vědět, že jsem tady. Kdyby padal tak ho chytím. Jungkook se na mě otočil a já mu věnoval povzbudivý úsměv.