My step - brother's friend.

Part - 2.

Je čtvrtek ráno a mě zrovna vzbudil budík. Musím se rychle nacpat do koupelny, než se tam vetře Justin. Moje koupelna ještě není hotová a proto musím používat jeho. Vlastně není jeho, ale má i dveře k němu do pokoje, avšak momentálně jsou zabarikádovany. Vejdu ze dveří mého pokoje a v tu chvíli otevře i své dveře Justin. Oba se rozeběhneme. Skočím po těch dveřích a rychle je otevřu a zase zavřu. „Smůla fotbalisto!" řvu z koupelny. „Hele nemůžu smrdět!" řve. Zasměju se, pustím si vodu a ještě dodám: „Ty bys smrděl i kdyby jsi chodil se sprchou!". Slyším jeho smích. Osprchuju se a udělám si ledabylý drdol. Použiju korektor a řasenku. To je asi jediné, na co se zmůžu. Obleču si roztrhané džíny a bílé tričko, které si do nich zastrčím a ještě si navleču opasek do džínů.

„Jedeš se mnou?" zeptá se mě Justin. Trochu mě to překvapí, protože se mě nikdy takhle nezeptal.

,,Jasně!" 

Jdeme do auta a já si vzpomenu, že mám dneska volleyballový trénink. Zaběhnu si ještě pro tašku s věcmi. Když nasednu do auta, vykoukám z Justinova mobilu, že si píše s mou kamarádkou Amber. ,,Tak Amber se ti zachtělo, jo?" řeknu s ironii v hlase. Nikdy by mě nenapadlo, že ti dva by si psali, ale včera, když byla u nás to mezi nimi celkem dost jiskřilo. ,,Nekoukej se mi do mobilu!" vypadne z něj, ale pokračuje: ,,Ona by mě stejně nechtěla..". V jeho hlase šel slyšet smutek. Rychle měním téma. ,,Vyvenčil bys mi Rica?". Justin jen přikývne. Asi jsem se nezmínila, ale už skoro rok mám štěně (už jako štěně nevypadá) huskyho. Jmenuje se Rico a dostala jsem jej na mé 16. narozeniny od Tylera. 

***

Právě mířím do tělocvičny, protože mám trénink. Jsem hodně unavená. Obleču si náš školní volleyballový dres, nike kraťasy, chrániče na kolena a obuju si nike boty. Mám takový nike outfit, protože naše sportovní týmy sponzoruje Nike. Poslední dobou, co tak málo spím, se mi stává, že když na mě letí míč, tak se mi zatmí před očima a zatočí se mi v hlavě. Pak ten míč netrefím. Asi mám nízký tlak. Bohužel ani dnešek nebyl výjimkou. Míče jsem neodbila ani za nic. Po tréninku jsem si zašla do sprchy a jela autobusem domů. Když jsem přijela domů, tak samozřejmě, že Ricky nebyl vyvenčený. Převlékla jsem se do oblečení na běhání, vzala Rica a šla běhat. Proběhla jsem celé město a Rico běžel se mnou. 

Doběhla jsem, až k parku. Je tady volleyballové, baseballové a fotbalové hřiště. Krom toho, jsou tady i prolézačky pro děti a lavičky na sezení. Není to nějak velké, ale za parkem je rychlejší cesta k nám domů. Dnes tady, ale není moc lidí. Ale ani se nedivím, počasí už je podzimní. Všimla jsem si, že se mi někde vytratil Rico, avšak jak jej uvidím u Tylera, zase se uklidním. Zaběhnu k Tylerovi a jeho holce: ,,Promiň.. Rico pojď. K noze!" řeknu. Tyler se usměje a řekne: ,,V pohodě, Rickyho mám rád." Vezmu Rica a běžím dále. Moje momentální trasa je úzká hliněná cestička. Začíná se mi točit v hlavě. Poslední, co registruju je, jak se složím k zemi. Ztrácím vědomí. 

*** 

Probouzím se a vše kolem mě je bílé. Jsem v nemocnici. Vedle mě sedí Tyler a Justin. Kouknu se na ně. ,,Probudila se, zajdi pro sestru." řekne Tyler Justinovi. Tyler má na mě upřené oči a já na něj.  ,,C-C-Co se stalo?" koktám. Nedokážu ze sebe vydat souvislou větu. ,,Běžela jsi normálně od parku domů a najednou běžel za mnou Rico. Strašně štěkal a já pochopil, že se něco děje. Běžel jsem s ním a ty.. ty jsi ležela na zemi. V bezvědomí. Byla jsi taková bezmocná.." ukápne mu slza, pokračuje: ,,Vidět tě bezmocnou, jak nic nemůžeš dělat.. b-by-bylo to šílené.". Vůbec to nepobírám. Nevím, co se to se mnou stalo, ale vím, že do nemocnice jsem se dostala díky Tylera a mého psa.  ,,A co Danielle?" zeptala jsem se s nejistotou v hlase. Tyler se na mě podíval a v pohodě odpověděl: ,,Je to kráva, rozešli jsme se.". Už jsem se nestihla zeptat proč, protože přišla sestra s doktorem do mého pokoje. Řekli mi, že neví co mi je, ale na můj dotaz, že neumírám. Zůstanu tam asi ještě 3 dny nejmíň. 

,,Justine, kde je táta?" 

,,Byli tady s mámou celou noc. Už jsou na cestě tady a vezou ti nějaké věci."

Za těch pár dnů, co je Justin, Katharine a Annie u nás, jsme se s Justinem celkem dost sblížili. Jsme jako brácha a sestra. Poprosila jsem ho, ať to ve škole s Tylerem neříkají. Necítila jsem se ani dobře a ani špatně. 

***

Dny pluly jako voda a z mých 3 dnů v nemocnici se stal týden. Každé ráno, co se na sebe podívám do zrcadla, připadá mi, jak kdybych viděla mrtvolu. Bolely mě nohy, ale to není už nic neobvyklého. Za tu dobu jsem si na to zvykla. Každý den, jiná část nohou. Nikdy jsem to nebrala, jako by to bylo něco vážného a v klidu sportovala. Asi to bylo něco vážného. Opláchla jsem si obličej a šla zpátky do postele. Katharine a táta tam stáli s doktorem a o něčem debatovali. ,,Proč všichni vypadáte jako já? Jako mrtvolky?" zeptám se. Doktor se na mě otočí a spustí: ,,Zoey, jste nemocná. Dá se to vyléčit.". Zhroutí se mi svět.. ,,Mám poslední otázku.. Můžu umřít?". Doktor se podívá a s klidným obličejem odpoví: ,,Na tuto nemoc umře 5% lidí ze 100%. Je velká šance, že se uzdravíte. " 

Jelikož nemůžu hrát a potřebuju se nějak smířit s mým možným osudem, tak se dívám na notebooku na utkání naší školy proti škole Harryho, se kterým už nechodím.  Vidím moje spolužačky, které prohrávají. Škoda, že tam nemůžu sedět. A nebo hrát. Zrovna, co to řeknu, tak se ve dveřích mého pokoje objeví Justin s Tylerem a Danielem. Mají v ruce můj dres a různé fandící blbosti. Tyler má taky v ruce míč. ,,Podepíšeš se mi na míč?" zeptá se mě. Začnu se smát a připadá mi, jako kdyby můj úsměv vedl od ucha k uchu. Kluci mi dělali společnost, až do páté, kdy museli odejít. Moje kamarádky a vlastně celý tým vyhrál utkání a mě je dobře.