My step - brother's friend.

Part - 14

Každou vteřinu přemýšlím nad tím, proč to Daniel dělá. Proč by bral mě na ten ples, když mohl jít s Gracie? A nebo vlastně s jakoukoliv jinou dívkou. Má mě rád nebo ne? Ještě k tomu, dnes se vrací Leo z Amsterdamu. Dexter s ním nebyl, za poslední dobu se hodně změnil.

,,Zoey! Pojď dolů. Už je tady Daniel." volá na mně můj táta. Otevřu dveře od pokoje a potichu poslouchám, o čem si povídají.

,,Žáden alkohol, sex, drogy a ani nic zakázaného. V 11 nejpozději doma a jestli se jí něco stane, tak uvidíš." říká táta Danielovi. On mě ztrapňuje. Jdu pomalým krokem ze schodů a všichni se na mně dívají. Zdá se, že i můj vzhled pohnul s Danielovým úsměvem. Táta i Kat si nás několikrát vyfotí a pak můžeme vyrazit.

Když vejdeme do tělocvičny, všichni začnou tleskat. Tleskají mi. Líbí se jim to, co jsem vytvořila. A ano, podařilo se mi to. Asi nikdy jsme neměli hezčí ples.

,,Wow.. povedlo se ti to." řekne Daniel aniž by se na mě podíval. Sakra, on se usmívá. Má nádherný úsměv. Kývnu na poděkování a zrovna nastal čas, kdy jsem měla jít na podium. Začínám být nervozní.

,,Neboj se." zašeptá mi Danny do ucha. Jeho teplý dech mi způsobí husí kůži. Nadechla jsem se a vyšla schůdky. Všichni na mě začali zírat.

,,Hezký večer přeji všem. Chtěla bych poděkovat všem, co pomáhali na přípravách tohoto plesu. Odvedli jste úžasnou práci a je to fakt nádherné. Potlesk pro Vás!" řekla jsem a spokojeně vydechla. Každý v sále tleskal.

***

Seděla jsem v altánku venku. Sama. Nechala jsem se unášet myšlenkami. Co by bylo, kdybych zemřela? Bojím se. Hodně.

,,Ahoj, co tady tak sama sedíš?" přerušil mě klučičí hlas. Otočila jsem se a stál tam Cyrus. ,,Špatně se mi dýchalo." řekla jsem a usmála se. Vlastně dýchalo se mi dobře, ale nedokázala jsem být mezi těmi lidmi.

,,Proč jsi tady šla s Danielem?" zeptá se aniž by se na mě podíval. Ale vlastně, proč jsem s ním šla? ,,Já nevím.." odpovím.

„Vždy jsi byla jiná." řekl a odešel. Postavila jsem se s myšlenkou, že odejdu, ale zatočilo se mi v hlavě. Spadla jsem na zem. Chtěla jsem se zvednout, avšak nešlo to. Ležela jsem na zemi bezhybná.

Začala mi být zima a měla jsem pocit, jako kdyby má duše opouštěla mé tělo. Bolelo mě celé tělo. Umřu tady? Na školním plesu?

„Zoey! Sakra! Zavolejte záchranku!" zařval klučičí hlas. Ovšem slyšela jsem ho už jen v dálce, ale bylo mi jasné, kdo to je. „Zoey vydrž! Komunikuj se mnou! Co ti je?" řval na mě, ale já to slyšela jako šepot.

„Danny.. b-b-bojím se. Bojím se smrti." řekla jsem velmi tiše. Nic mě nebolelo, nebyla mi zima. Viděla jsem bílé záblesky.

„Zoey neboj se. Bude to dobrý. Věr mi..," snažil se mě uklidnit. Věrit? Pro člověka je težké věřit, když ho zradí tolik lidí jako mně. A jak má potom věřit své rodině? Nejde to.. Lidé lžou. Daniel lže. Každý lže. Nikomu nelze důvěřovat.

***
Uběhly 2 týdny od mého kolabsu na školním plese. Ležím v nemocnici na lůžku a pořád přemýšlím. Co by se stalo, kdyby mě nenašel? Zemřela bych?  Nedokážu si přiznat, že bych tady nebyla. Bojím se smrti čím dál víc.

„Zo, nad čím tak přemýšlíš?" zeptal se mě Justin a vytrhl mě z mých myšlenek.

„Nad tím, jak úžasný jsi. Ta žena, která si tě uloví, bude ta nejšťastnější na světě." zalžu, ale jen částečně. Je pravda, že jsem nad ním nepřemýšlela, ale ta žena, které bude Justin líbat ruce, bude nejšťastnější i v té největší chudobě. Jus má totiž srdce a cit.

Justin se usmál a stiskl mi ruku. Chtěl říct, že i muž mého srdce bude nejšťastnější, ale ani on a ani já si nebudeme nalhávat to, že bych tady nemusela být. Zrovna, když jsem se cítila zdravá, tak se stalo tohle.

A zachvíli jsou Vánoce a mě ještě čeká cesta do Evropy. Nechci tam, ale pro mé dobro a dobro všech okolo, tam musím..