My step - brother's friend.

Part - 17.

Probudila jsem se a hodiny ukazovaly 7:30. Sakra, já zaspala. Za chvíli mi začíná trénink, protože po škole nás čeká důležité utkání. ,,Justine!" křičela jsem, když jsem se oblékala. Vpadla jsem k němu do pokoje, abych ho vzbudila. ,,Co jeee?" řekl rozespale.

,,Úterý, 7:35! Zaspali jsme a mě za chvíli začíná trénink." křikla jsem. Justin se na mě podíval a najednou vyletěl z postele. Já jsem zaplula do mé koupelny a v rychlosti si udělala ranní hygienu.

Prázdnou školní chodbou jsem běžela do tělocvičny. Trénink začal před 5 minutami, takže to nebylo moc, ale naše trenérka si potrpí na dochvilnosti.

Vběhla jsem do tělocvičny. ,,Moc se omlouvám, ale zaspali jsme." řekla jsem. Trenérka nebyla moc nadšená, ale byla ráda, že jsem vůbec přišla. Běžela jsem do šaten se převléct. Přiběhla jsem ke skříňkám u kterých jsou i lavičky.

Na jedné seděl Daniel. ,,Danny? Co tady děláš?" zeptala jsem se ho. Tvář měl v dlaních. Trochu se mě lekl, ale zase vypadal jako by neměl v sobě žádné emoce.  ,,Potřeboval jsem chvíli klid," řekl. Snažila jsem se z něj vyčíst, co se děje, ale nešlo to. ,,Nechápu, proč se tak uzavíráš do sebe. Máš kolem sebe tolik lidí, kterým se můžeš svěřit." vypadlo ze mě. Podíval se na mě ublíženě.

,,Myslíš tím sebe, že?" řekl hnusným tonem a uchechtl se. Podívala jsem se na něj a řekla stejným tonem jako on: ,,Ne. A byla bych ráda, kdyby si opustil naše šatny." Zvedl se a odešel. Možná jsem čekala, že se mi svěří nebo cokoliv. Na jednu stranu mě to u něj vůbec nepřekvapuje.

Vlastně nejsme ani kamarádi. Kdykoliv se spolu začneme více bavit nebo se mi začne zdát, že se všechno zlepšuje, tak to spadne na úplné dno a my se pohádáme nebo něco. Pamatuju si, jak mi říkal, že mě má už dlouho rád a teď dělá jako by jsme se neznali. Zase.

***
Celý školní den uběhl poměrně rychle a já zase stála u mé skříňky a čekala na zvonění, které nás upozorní na poslední hodinu. Hledala jsem mobil v tašce, když mě přerušil známý ovšem nečekaný hlas. „Zoey? Něco bych od tebe potřeboval.." řekl. Zase přišel, až když něco potřeboval.

„Ne. Hele Danny, mě už to nebaví. Přijdeš jen tehdy, kdy něco potřebuješ. Kdo tě asi tak tahal, jak jsi byl zlitej do němoty? Nebo zhulenej v příkopě?! Já! Je to samé: Zoey, kup mi cíga. Zoey, pohlídej mi Garfielda. Zoey! Zoey! Zoey! Kdy ty ses zeptal mě, jestli něco nepotřebuju?! Po tom, co jsem zkolabovala, tak si mi tvrdil jak strašně mě máš rád a teď se mi nedokážeš podívat ani do očí. Jsi hlupák, zbabělec, ubožák a nevážíš si toho, co máš!" zakřičela jsem na něj. Lidi se na nás začali otáčet.

,,Když já jsem hlupák a zbabělec, tak co jsi potom ty? Kdo tě zachránil před Noahem? Kdo ti taky kupoval cíga? Nedokážeš se prostě přenést přes to, že tě nechci!" vykřikl a udělal krok ke mně.

,,Cíga byly v prváku idiote! A jsou to pořád jen 2 věci! A víš kdo se tady přes to nedokáže přenést? Ty! Nejsem ta z těch, které by ti hned skočily do postele a to tě upřímně sere! Víš co? Běž do prdele!" sykla jsem a věnovala mu vražedný pohled. Přistoupila k němu a jednu mu vrazila. Dobře, nechápu, co mě to napadlo. Ale zasloužil si ji. Z kapsy jsem mu vzala cigarety, aby nemohl kouřit.

,,Zoey! Stůj a dej mi tu krabičku!" křikl. Ukázala jsem mu vztyčený prostředníček. Nedošlo mi, že by ho to mohlo tak naštvat. Rozběhl se za mnou. Začala jsem utíkat po schodech. Vyběhla jsem ze školy a otočila se, abych zkontrolovala jestli je za mnou. Byl a docela blízko. ,,Dobře, poslední hodinu asi nestihnu." řekla jsem si pro sebe a rozeběhla se do parku.

Běžela jsem nějakou cestou, kterou znám jen velmi zřídka. On pořád běžel za mnou. Vzala jsem to a zapálila. ,,Kurva, co jsi s tím udělala?!" začal po mně křičet. ,,Já tě poslední dobou nepoznávám!" křičel. ,,Ani nevíš, co jsi udělala tím, že to shořelo." řekl a mnul si spánky. Podívala jsem se na něj a v jeho očích byl pohled vraha.

,,Proč tak sakra vyvádíš?" zeptala jsem se tiše. Koukl na mne a řekl: ,,Teď už to je stejně jedno ne? Jen měl jsem v něm něco, na čem mi záleželo, ale shořelo to. Byl naštvaný, ale v jeho očích se mu třpytily slzy. ,,Promiň." řekla jsem tiše. Koukl na mě a usmál se. Tak teď se tady vzteká a najednou se usmívá?

***

Po dnešní události s Danielem se mi a žádné utkání nechtělo. Mají tam být ale hledači talentů (skauti), tak tam jít musím. Sbalila jsem si věci a vyrazila ke škole. Zase jdu pozdě.

Když jsem byla u školy, tak mě zastavil ředitel. ,,Zoey, tohle je pan Green ze San Jacinta. Hledač talentů." představil mi pána v saku. ,,Zoey Easterová, kapitánka dívčího volleyballového týmu. Těší mě." podal mi ruku. Omluvila jsem se s tím, že se musím jít připravit.

,,Zoey! Mluvila jsi už s nějakým skautem!?" křikly na mě holky, když jsem přišla do šatny. Začala jsem se smát a kývla jsem, že ano. Začaly se mě vyptávat. Pak jsme naběhly do tělocvičny, kde už byla většina lidí. Dnes hrajeme proti 'Kennedyovce'.

,,Přeji všem krásný podvečer. Rád bych váš přivítal na Vánočním utkání Robertsonovy střední školy proti Střední škole Johna Kennedyho. Na hřišti můžeme vidět hosty z Kennedyho střední v tomto postavení: Williamsová, Georgeová, Hillsová, Arnoldová, Bakerová a kapitánka s číslem 16 Maria Coxová. Domácí se také připravují a to v tomto sestavení: Jaquesová, Robertsonová, Lock, Mackenziová, Gordonová a kapitánka s číslem sedm Zoey Easterová! Na začátek bych chtěl říct, že Zoey Easterová hrála minulý rok za tým v Extralize Juniorů, který vyhrál. A dnes se přijeli podívat vyhledávači talentů, a slyšel jsem, že speciálně na Zoey je zaměřený skaut ze San Jacinto Collage. Potlesk pro ni!" řekl Hlásný a všichni začali tleskat. Zamávala jsem.

Pořád jsem se dívala, jestli tam někde nesedí Daniel, ale neseděl. Hra začala. 'Kennedyovka' chytla hodně našich ran, ale my stejně vyhrály. S holkami jsme se fotily a udělaly pár rozhovorů. Jeden byl pro Juniorskou sportovní TV. Tam jsem mluvila převážně já. Bylo to: ,,Čekala jste, že vyhrajete? Jste pyšná na Váš tým? Mluvila jste už s nějakým takzvaným skautem?" A podobné otázky.

,,Zoey Easterová, Mia Lock, Amber Mackenziová a Jessica Gordonová. Pojďte sem." zavolal nás pan Green. ,,Děvčata, hrály jste velmi dobře a jste v předposledním ročníku. Rád bych vám nabídl plné stipendium na naší univerzitě. Co na to říkáte?" oznámil nám. Můj sen se tady právě objevil z ničeho nic. ,,Ano!" řekly jsme sborově. Pan Green se začal smát.

Šla jsem z šatny jako poslední. ,,Gratuluji." řekl kluk, kterého jsem se lekla. ,,Ty jsi tady byl?" zeptala jsem se aniž bych se na něj otočila. ,,Škola v Houstonu, plné stipendium. Nechybí ti ještě něco?" zeptal se a ignoroval mou otázku.

,,Myslím, že ne." odvětila jsem.

,,Nechceš někde zajít?" zeptal se z ničeho nic. Teď jsem se už otočila a podívala jsem se na něj, zda to myslí vážně. Nakonec jsem kývla.