My step - brother's friend.

Part - 3.

Už je to asi týden, co jsem doma. Do školy však chodit nemůžu. Chodí mi miliony zpráv, proč tam nejsem, ale ten důvod znám jen já, táta, Katharine, Justin, Daniel, Tyler a ředitel. Nechci, aby se šířily nějaké pomluvy, že to je něco nakažlivého a nebo že umírám. Ale to by úplně tak lež nebyla. Ta možnost tady pořád je. Každé ráno se budím s tím, že můžu umřít. Každou noc s tím usínám. Modlím se, abych se probudila. 

***

Dnes je to po 3 týdnech, co jdu znova do školy. Justin mě doprovází na každém mém kroku. Jsme sice nevlastní sourozenci, ale já ho mám fakt ráda jako vlastního. Myslím, že se o mě bojí. Stará se, ale v poslední době až moc a kašle sám na sebe. Na fotbal, na Amber a na kámoše. Dávám si to za vinu. 

,,Jak ti je?" zeptá se mě. Usměji se. Stačí mu to. Ví, že je mi dobře.  Můj zdravotní stav se hodně zlepšil a do 1 měsíce bych zase mohla začít hrát a běhat. Těším se. Nikdy jsem se necítila, tak jako za poslední 3 týdny. Dneska mám v plánu zajít se podívat na fotbalový trénink. 

Mávnu na Justina a mířím k mé skříňce. ,,Kde si jako myslíš, že jsi byla?" spustí Mia. Otočím se a vidím, jak mě mé kamarádky - Mia, Amber, Jessica probodávají pohledy. ,,Holky, já o tom nechci mluvit. Neřešme to. Ale mám na chvíli zakázáno hrát.". Vymluvila jsem se na mé předešlé zranění. Nemusí to vědět. Společně se každá vydáme do naší třídy. 

Po škole sedím na tribuně a pozoruji kluky, jak hrají fotbal. ,,Tebe bych tady nečekal, krásko." řekne známý hlas. ,,Danny, proč nehraješ?" otočím se a řeknu s úsměvem. Daniel mi vysvětlí, že má zraněný kotník, a že nemůže hrát. To taky dost vysvětluje, když má berle. Někdy bych mohla začít uvažovat. ,,Hele, prosím neříkej nikomu o mém zdravotním stavu." prohodím. ,,O čem nemám nic říkat?". Začneme se oba smát. Daniel je fakt fajn kluk. Povídali jsme si celý trénink. Zjistila jsem, že se nedávno rozešel se svou holkou, pak naboural a operovali mu kotník. 

,,Zoey? Jak to bylo minulý rok?" řekl nejistě.

,,Co myslíš?" je mi jasné, že myslel mé city k němu.

,,No.. to jak jsi mi psala, že mě máš ráda, usmívala ses na mě apod."

,,Jo tohléé." věděla jsem, že je ze mě rajčátko. ,,No byla to pravda. Tehdy ano." dořekla jsem.

,, A teď?" řekl. Všimla jsem si malých jiskřiček naděje v jeho modrých očích. 

,,Danny jsi fakt hodnej, milej a ochotnej kluk. Ale já už tě nemám ráda tolik, jak tehdy. Promiň." vyletělo to ze mě jako raketa, když letí na měsíc. Otočila jsem se směrem na hřiště a z očí mi tekly slzy.

,,Tak proč teď brečíš?"

,,Když si vzpomenu na to všechno.. na tu bolest, na ty vzpomínky, úplně na to všechno, chce se mi prostě brečet. Bolí to do teď. Byl jsi moje velká láska, ale já nebyla pro tebe. Byla jsem pouhá prvačka, se kterou sis zahrával. A moje velké bezcitné srdce se rozpadlo. Nikdy jsem k nikomu necítila to, co k tobě. Vždy, když jsem byla v tvé přítomnosti, byla jsem jako kdyby mě někdo vyměnil. Hodná, milá a veselá." řekla jsem s brekem. Pohladil mě po vlasech a otočil mou tvář k jeho. Dívali jsme se vzájemně do očí, když se rozhodl spojit naše rty. Sakra, to po čem jsem toužila jeden zasranej rok se stalo. Právě teď. Utekla jsem.

Utíkala jsem docela dlouho. Vím, jak za mnou řval mé jméno, ale já se ani neotočila. Brečela jsem. Už jsem se nemohla ani nadechnout. Začalo se mi točit v hlavě a já se zase skácela na zem. Ta bolest. Třeštilo mi v hlavě jako nikdy před tím. Měla jsem pocit jako kdyby mi amputovali nohy. Ale vše to přešlo. Vlastně nepřešlo. Já ztratila vědomí. 

***

 Probudila jsem se na školní ošetřovně. Nemám ani nejmenší tušení jak jsem se tady dostala, ale je mi dobře. ,,Jak ti je?" zeptala se mě školní ošetřovatelka paní Kinderová. Řekla jsem, že mi je fajn a taky jsem se zeptala, jak jsem se tady dostala. Paní Kinderová zavolala nějakého kluka se světle hnědými vlasy a trochu tmavší pletí. Měl nádherně-průzračně-modré oči. A usmíval se.

,,Ahoj, jsem Elias" řekl a usmál se ještě víc. 

,,Zoey. Fakt ti moc děkuju." 

,,Neboj, krásku jako ty bych nenechal někde jen tak ležet.". Tato věta mě donutila k smíchu a jeho taky. 

Paní Kinderová mi povolila jít domů a Elias se nabídl, že mě odveze. Dozvěděla jsem se, že se přistěhoval z Arizony. Chodí do třeťáku a vůbec nemohl uvěřit tomu, že jsem nevlastní sestra Justina. Myslel si, že spolu chodíme. Taky se mě ptal, proč jsem omdlela. Řekla jsem, že jsem v noci málo spala. Ona to je i není pravda, ale poslední dobou spím asi každé odpoledne. Jsem jenom vyčerpaná. Rozloučili jsme se a on ještě řekl: ,,Neboj, napíšu ti krásko."

*** 

Spala jsem. Právě jsem se probudila a rozhodla se, odejít do koupelny a dát si pořádnou sprchu. Svlékla jsem a pozorovala jsem se v zrcadle. Hodně jsem zhubla. Zvážila jsem se a zjistila, že jsem o 12kg hubenější. Moc to nejde poznat, protože nosím spíš boyfriend džíny a volné trička. Pustila jsem si hodně horkou vodu a přemýšlela. Nad Danielem. Nad Eliasem. 

Když jsem vylezla, zjistila jsem, že mi vážně napsal. Ale já nemám čas mu odepsat. Musím navrhovat. A vlastně.. já nemám čas ani na lásku. Přišla jsem do mého pokoje a na posteli mi seděl Justin. Nenechal mě nic říct a hned spustil: ,,Kurva můžeš mi vysvětlit, proč ses líbala s Danielem na našem tréninku a proč jsi pak byla na ošetřovně?". 

,,Pššt!" sykla jsem. ,,No.. on mě políbil a já pak utekla. Ztratila jsem vědomí z toho běhu, ale buď zticha!" dopověděla jsem. 

,,Cože tě?! Políbil!? A jak ses vůbec dostala domů?"

,,No.. A zavezl mě tvůj spolužák, Elias."

Justin se na mě díval takovým zvláštním pohledem. Vyjadřoval: nepleť se mu do cesty a údiv. Raději se zvedl a odešel. Já jsem mohla konečně začít navrhovat. Moje nejoblíbenější činnost. Rozhodla jsem se odepsat Eliasovi. Psali jsme si asi do 1 hodiny ráno. Pak mi už jenom napsal, ať jdu spát, abych zítra zase neomdlela. Je to fakt milý kluk, ale co to vůbec mělo dneska znamenat s Danielem?..