A Traitor II. (TMR CZ)✔

3. - Dokud jsi Placer, nikam nejdeš sám.

Na druhý den ráno si pro Taru přišel Newt. Když došel na ošetřovnu, ještě spala, proto ji ani nebudil. Posadil se na postel a jemně ji hladil po vlasech. Všiml si těch zaschlých slz. Raději snad ani nechtěl vědět co se tady dělo. Ale hrozně ho zajímalo, co jim chtěla říct. 

Přesto ji nebudil. Nechtěl ji budit už proto, jak se trápila. Neuměl si ani moc představit, co musela zažívat. Kdyby on přišel o Tommyho...asi by to nezvládl. Asi by brzy odešel za ním. Pokud však tohle byly jeho myšlenky...jaký by byl důvod, aby zůstal? Neviděl jediný. Ani jeden jediný. 

Ale ne, o Tommyho nepřijde. Nedovolí to. Nemohl. Bez toho milujícího černovláska by to nebyl život. Bylo by to jen a pouze přežívání. 

"Newte?" ozval se její tichý hlas, který proťal ticho místnosti. 

Chlapec sebou trhl, čímž se uvedl zpátky do reality, a pohlédl na ni. Koutky se mu roztáhly do úsměvu. "Taro...jak se cítíš?" 

Povzdechla si a opatrně se posadila. "Mizerně," přiznala. Nemělo cenu nic hrát. On by to stejně poznal. "Proč jsi tady?" 

"Přišel jsem tě odvést k nám. Abys tu nebyla sama. Protože pořád jsi naše Tara a Placer. Patříš k nám," řekl s úsměvem. 

Pokývala hlavou. "Dobře. A...opravdu mě odsud pustí?"

"Pustí, je to domluvené. I kvůli tvojí psychice je to nejlepší řešení, nebudeš se tak utápět ve vzpomínkách a smutku." 

Poprvé, od pobytu tady, se slabě pousmála. "Děkuju. Vážně." 

Nadechl se a pomohl jí z postele. Opatrně ji objal kolem pasu, čímž ji pomohl udržet rovnováhu. "Je to lepší?" 

Znovu pokývala hlavou a opřela se o něj, aby tu stabilitu udržela. "A...jak se mají ostatní?" zajímala se. 

Pokrčil rameny. "Minho, Winston a ostatní jsou dost nadšeni. Přeci jen...je to něco, co jsme nikdy neměli. Nebo si na to aspoň nepamatujeme. Jedinej Tommy je nějakej...skeptickej." 

"Tak se mu nediv. Tohle...byli jsme to přeci my, kdo vás tam poslal," špitla zahanbeně. 

Pohladil ji po zádech. "Nech toho, jo? Už je to pryč. Už jsi jedna z nás. Utekli jsme ZLOSINU, chápeš?"

Pokývala hlavou. Sice mu ty iluze nechtěla brát, ale měla za to, že jen tak neutekli. Proč by tu jinak její otec byl? Utekl snad ZLOSINU i on? 

Společně pak vyšli z pokoje a odvedl ji k jejich ubikaci, kde ji nechal převléknout, aby za ostatními šla čistá. 

Jakmile vyšla, zarazil se. Nikdy ji tak neviděl. Byla oblečená v tmavě modré košili a černých kalhotech. Na nohou měla obuté kotníkové boty černé barvy a vlasy měla mokré, zřejmě čerstvě umyté. Vlnily se jí po zádech a na zem padaly kapičky vody, které tvořily malé loužičky. 

"Můžeme jít?" zajímala se po chvíli, kdy už bylo docela nepříjemné, když na ni jen hleděl. 

Trhl sebou a zatřásl hlavou. "J-jo, můžeme," vyhrkl rychleji, než bylo nutné a společně se vydali do místnosti, kde shromáždili ostatní Placery. 

Sotva se dveře otevřely, nahrnuli se k nim ostatní. A Tara se v tu chvíli ocitla v objetí hned několika Placerů. Nejlépe rozeznala Minhovy pevné paže. Opřela se do nich a zavřela oči. Nyní věděla, že se nemusí bát. Že jsou s ní její bratři. Aspoň tak je brala. 

Thomas stál kousek dál, aby nepřekážel. Jen se na ně díval. Po chvíli zachytil Newtův pohled a pokynul mu hlavou, aby k němu přešel. 

Blonďáček ho poslechl a došel k němu. Koutky roztáhl do úsměvu, když své Placery pozoroval. Byl rád, že jsou pro Taru podporou. 

"Jak jí je?" zajímal se černovlásek polohlasem, když blondýnku pozoroval. 

Pokrčil rameny. "Jak by ti asi bylo, kdybys ztratil milovaného člověka? Prokoukl jsem to. Snaží se tvářit šťastně, ale hluboko v sobě Gallyho oplakává. Kdybychom jí mohli nějak pomoct..."

 Thomas nenápadně vzal jeho ruku do své a konejšivě ji stiskl. "Pomůžeme jí. Od toho jsme tady, guty?" 

Druhý chlapec roztáhly koutky ještě do širšího úsměvu. "Guty," přitakal a palcem přejel po hřbetu jeho ruky. Zároveň však pozoroval ostatní. Bylo od nich vážně milé, že jí byli oporou. 

Tara se po chvíli od ostatních odtáhla a podívala se na ně. Neříkalo se jí to lehko, jak by taky mohlo... Zhluboka se nadechla a propletla prsty do sebe. "Kluci...musím odejít. Zmizet. Co nejdřív." 

V tu chvíli Newt vyklouzl z Thomasova sevření a došel k ní. "O čem to mluvíš, Taro? Proč bys odcházela?" vyptával se a starostlivě si ji prohlédl. 

Zvedla k němu oči, které se jí zalily slzami. Roztřásla se. Museli to vědět. Museli chápat... "Newte...já jsem těhotná," špitla a okamžitě oči zase sklopila. 

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Každý z nich si musel to oznámení vyložit jinak. A přesto všichni naráz dospěli k jedinému výsledku. 

"Počkej," zachraptěl Minho a odkašlal si, aby si pročistil hrdlo. "Ty nám chceš říct, že čekáš prcka s..."

Přikývla. "S Gallym. Proto musím odejít," špitla a položila si dlaň na podbřišek. "Aby bylo v bezpečí. Aby bylo šťastné." 

"Ale Gally by nechtěl, aby-" 

Odvrátila se. "Gally dítě chtěl. Chtěl se mnou chtěl založit rodinu. A chtěl by, aby malé bylo v pořádku a bezpečí," přerušila Winstona hned. 

"Taro," řekl Newt a položil jí ruku na rameno. "Víš, že ti pomůžeme. Že se na nás můžeš spolehnout." 

Zavrtěla hlavou a tiše vzlykla. "Newte...on mi ho chce vzít. Proto musím odejít..."

Thomas se zatvářil šokovaně. Nemusel ani dlouho přemýšlet nad tím, kdo jí dítě chce sebrat. "To přece nemůže!" namítl. 

Podívala se na něj. "Už chápete? Musím pryč. Abych ochránila tu poslední vzpomínku, která mi po Gallym zbyla."

Minho se podíval po ostatních. "No...nevím jak vy, pánové, ale já jí nikam nepustím samotnou. Nemá šanci se ven dostat. A proto jí pomůžu." 

"Já taky," přidal se Winston, následován Pánvičkou. 

Newt s Thomasem pokývali hlavou. "Ani my tě nenecháme jít. Jsi jedna z nás, Taro. Jedna z Placerů. A dokud jedna z nás jsi, nenecháme tě samotnou." 

Pousmála se. Sice je nechtěla vystavovat nebezpečí, ale to ujištění ji zahřálo u srdce. Cožpak ji tohle mohlo nechat chladnou, když tohle slyšela? Okamžitě se vrhla Newtovi do náruče, přičemž se k nim přidali všichni ostatní. "Děkuju," zašeptala dojatě. 

Blonďáček se jen usmál a pohladil ji po vlasech. "Nemáš zač, Taro. Postaráme se o vás." 

A v tu chvíli opravdu věděla, že našla rodinu. Ne tu pokrevní, ale rodinu, které mohla důvěřovat. Rodinu, kterou milovala. Bratry, kteří ji a její dítě ochrání. Bratry, kteří ji milují. A to ji hřálo u srdce. Věděla, že její dítě má budoucnost. Budoucnost, kterou provázet strýcové, kteří ho budou milovat a chránit. A i ta poslední vzpomínka na Gallyho bude žít. 

"Děkuju, kluci. Hrozně moc," zašeptala znovu. Opravdu jim byla vděčná. Víc, než si kdy mohli myslet. Protože díky jejich obětavosti mohla vzpomínka na Gallyho žít. 

Ahoj, moji zlatí Placeři :3 

Se 3-denním zpožděním se tu opět hlásím :) 

Upřímně doufám, že se kapitolka líbila, protože vztahy mezi Placery miluju :3 (Ehm, Newtmaas a Tara x Newt :D) <3 

Love you, guys <3 

Kájí°