A Traitor II. (TMR CZ)✔

11. - Prameny protékající mezi prsty a Gallyho hvězda.

Taře nakonec ještě dovolili se vidět s Placery. Byla však jasná jedna jediná věc. A to, že je vidí naposledy. Proto to rozloučení muselo stát za to.  

Placeři vrazili do místnosti a jako první ji objal Thomas. "Taro..." vydechl a schoval si ji v pažích.  

Objala ho nazpátek a skryla tvář v jeho hrudníku. "Tome, musíš na ně dát pozor. Nesmějí být nešťastní a ty to víš." 

Pohladil ji po vlasech a přikývl. "Já vím, Taro. Ale nelíbí se mi to, že ty už s námi nebudeš." 

Odtáhla se od něj a pousmála se. "Přece víš, že bych pro vaše bezpečí udělala všechno." 

"A to je to, čeho se bojím. Sama víš, co ti otec udělá, jakmile tě znovu dostane," namítl tmavovlásek.

Pokývala hlavou. "Ano, vím to. Ale...za vaše bezpečí mi to opravdu stojí. Ačkoliv..." Zmlkla a ruku si přiložila na břicho, kde rostlo Gallyho dítě. Věděla, že tím obětuje život svého dítěte. Život dítěte, které jí mělo připomínat její první lásku v životě. Povzdechla si. 

Newt vystřídal Thomase a vzal její ruce do svých. "Taro? Nemusíš to dělat. Odejdi s námi." 

Podívala se na něj a zavrtěla hlavou. "Nejde to, Newte. A ty sám to musíš vědět. Možná to neschvaluješ, ale víš, že musím. Záleží mi na vás a chci, abyste byli v bezpečí." 

Povzdechl si a přitáhl si ji do objetí. "Jsi ten nejstatečnější čón, kterýho jsem v Placu měl. Ale slib mi jednu věc. Pokud bude jakákoliv šance uniknout ZLOSINu, najdeš ji a unikneš. Slib mi to." 

Pohladila ho po vlasech. "Slibuju, Newte. Slibuju," špitla a odtáhla se. Pak se loučila i s ostatními. Každé rozloučení jí rvalo srdce a ničilo ji. Ale věděla, že je to tak správně. Že jí stojí její vlastní svoboda stojí za jejich bezpečí. 

Nejhorší rozloučení však nastalo, když se k ní dostal Aris. Bezeslova k ní přišel a sevřel ji v pažích. Schovával ji tak před světem. Před všemi, kteří by jí chtěli ublížit. Políbil ji do vlasů. "Víš přece, že to dělat nemusíš. Že můžeš jít s námi a bude to v pořádku."

"Sám přece víš, že musím. Otec chce mě. Tak ať mě má, ale vás nedostane. Nedovolím to a všichni to víte. Na to vás mám až příliš ráda."

Černovlasý chlapec si povzdechl a přikývl. "Víme. Ale i přesto se ti to snažím rozmluvit."

Pousmála se a pohladila ho po tváři. "Nerozmluvíš. Bude to dobré. Vy budete v bezpečí a to mě dělá šťastnou."

Vzal její ruku do své a políbil ji na polštářky prstů. Podíval se jí zhluboka do očí. Do těch světlých očí, které připomínaly hluboké studánky. A on prostě věděl, že ji nemůže opustit. Že nesmí dovolit, aby se jí cokoliv stalo. Jí nebo tomu malému. "Taro," zašeptal a druhou rukou ji rozpletl rozcuchaný cop, aby se těch vlasů mohl dotknout. Aby mohl cítit ty jemné prameny protékající mezi prsty. Aby si zapamatoval jejich barvu, hebkost, texturu. "Neodcházej. Prosím." 

Oči se jí zalily slzami. Oba dva věděli, že přemlouvání k ničemu není. Jeho dlaň překryla tou svou, zatímco jí slzy stékaly po tvářích. "Arisi...musí to tak být. Promiň," zašeptala nazpátek. Už kvůli jejich bezpečí to tak musela udělat. Aby byli mimo ZLOSIN. A za to jí to stálo. 

Palcem jí jemně slzy setřel. "Tvoje oči už nikdy nesmí plakat, Taro. Už nikdy, rozumíš? Najdu způsob, jak tě dostat ven. Slibuju," zamumlal a naklonil se k ní. Jejich rty se střetly v posledním polibku. V polibku, který měl symbolizovat loučení. Jejich rozdělení. Ruku jí přiložil na břicho, aby ucítil poslední pohyby dítěte. Dítěte, které mu stejně nikdy nepatřilo. A přesto se o něj chtěl starat. 

Objala ho kolem krku a polibek mu vrátila. Věděla, co to znamená. Bylo to jeho nevyřčené sbohem. Její slzy jim stékaly ke rtům, což polibku dodávalo hořkou chuť reality. Tak hořkou, jakou si málokdo dokáže představit. Stokrát více hořká než hořká čokoláda ze stoprocentního kakaa. 

Když se od sebe odtáhli pro nádech, Aris si ji přitáhl na hruď. Nemluvil. Jakákoliv slova by byla zbytečná. Věděl, co to znamená. Věděl to. Políbil ji do vlasů. "Nezapomeň," zašeptal nakonec. 

"Nikdy nezapomenu," odvětila se staženým hrdlem a odtáhla se. Pak odstoupila ke dveřím, které se otevřely a stál v nich Jorge. 

Muž se podíval na Thomase. "Je čas, hermano. Slíbil jsem ti cestu k Pravé ruce. Jdeme." 

Černovlásek se podíval po ostatních a kývl na Minha. Naposledy s Newtem došli k Taře a oba ji společně objali. Nemuseli ani mluvit. Oba ji pak políbili na čelo, čímž jí popřáli hodně štěstí, a vyšli z místnosti. Za nimi i ostatní Placeři, zatímco Jorge ji v místnosti zamkl. 

Šla se posadit na židli a po tvářích jí tentokrát tekly slzy smutku. Smutku a bolesti. Byli pryč. Odešli. A ona byla nucena zůstat pro jejich bezpečí. Přiložila si ruku na břicho a zavřela oči. V té tmě, která jí se zavřením víček obklopila, někoho uviděla. Postavu, která k ní natahovala ruku. Mužskou postavu. Jakmile se zableskly šedé oči, nepochybovala. Věděla kdo to je. "Gally," vydechla a natáhla ruku taky. Přála si být u něj. Mít ho u sebe. Přála si, aby věděl, že čeká jeho dítě. Jeho jediného potomka, kterého jí brzy vezmou. 

'Taro, neplakej,' ozval se jí v hlavě jeho hlas, jakoby stál přímo za ní. Dokonce i ucítila jeho paže, které se ochranitelsky ovinuly kolem jejího těla a dlaně se spojily na místě, kde bilo srdce jejich dítěte. 

"Gally," zašeptala znovu, oči měla stále zavřené, aby tu iluzi nenarušila. Nemohla. Bylo to tak nádherné, že se bála, že jej znovu ztratí. Znovu a znovu. 

'Jsem u tebe, zlatíčko. U tebe a u našeho dítěte. Už je to dobré, ano? Postarám se o vás.' Jeho hlas byl jemný. Přísahala by, že stojí u ní, kdyby nevěděla, že...

Otevřela oči a ruku stáhla zpátky. Ne. On tu nebyl. Byla to jen iluze. Iluze, která si s ní hrála. Pažemi si objala břicho a sklopila na něj oči. "Budeš Chuck, miláčku. Maminka nedovolí, aby jí tě vzali. Ty můj silný, statečný chlapče," zašeptala sotva slyšitelně. Mrzelo ji to. Víc než cokoliv na světě. Její syn nebude mít otce. Ani biologického, ani nevlastního. Všichni byli pryč. 

Když ucítila jemný pohyb pod dlaní, pousmála se. A v tu chvíli se zvedla a došla k oknu. Tam se podívala na oblohu. Gallyho hvězda tam byla. Zářila na ni, jakoby ji svým světlem chtěla pohladit. "Maminka ti zařídí život. Až budeš trošku větší...pošlu tě za strýčkem Thomasem. A teprve pak se budu moct s tvým tatínkem shledat. Až si budu jistá, že ty budeš v bezpečí. Až se ujistím, že ti nic nehrozí. Thomas ti pak všechno řekne. Už budeš vědět, proč jsem to musela udělat." 

Ahoj, moji zlatí Placeři! <3

Ano, za to nepravidelné vydávání mě musíte nenávidět, ale tentokrát jsem se dokopala a dopsala to :) Dokonce jsem si i pobrečela, což mi možná pomáhá překonávat můj spisovatelský blok. Ostatně...projevovat emoce byla vždycky má silná stránka, ačkoliv v určitých situacích je to až nevhodné :/ 

Každopádně ke kapitolce :) Placeři se loučí s Tarou a pak mi tam nastupuje ta vsuvka s Gallym, kdy se Tara rozhodne se jménem pro miminko. Nevím jak vám, ale mně to přijde hrozně smutný, že jsem vybrala zrovna Chucka :( Chuck byl zlatíčko, ačkoliv jsem se hodně poddávala myšlence prcka pojmenovat po otci - Gally. A za co myslíte, že se Tara omlouvá už takhle dopředu? 

Upřímně doufám, že se vám kapitolka líbila :) 

Kájí°°

PS. Paradoxně kapitolu vydávám hodinu po půlnoci. A to 5. října. A přesně před 18 lety jsem se narodila, takže doufám, že vám to zlepšilo den, ačkoliv já mám teď honičku s doktorama :/ 

PPS. Ano, vím že je to video s Willabeth, ale já tu písničku fakt u toho poslouchala a doslova jsem tu brečela jako želva, tak doufám, že jsem nebyla jediná :D 

Dobrou noc a pro ranní ptáčata dobré ráno :)