A Traitor II. (TMR CZ)✔

1. - Jen přátelé.

Labyrint. To slovo jim mělo nahánět strach. Ale co je doopravdy strach? Jen výmysl mozku, abychom se před něčím krčili a srdce nám tlouklo dvojnásobnou rychlostí? Nebo je strach jen pro ty, kteří milují a mají city? Nebo je snad strach pro ty, kteří někoho ztratili? Strach přece nejde definovat. Strach je pocit, který si vytvoříme proti určité věci. Nebo nám ho snad vsugerují rodiče? 

Ale co strach o milovanou osobu? To nám přece nikdo nevsugeroval. To je čistě náš pocit. A přesně takový pocit cítili Placeři, když se přes sklo dívali na ležící dívku. Nebyli tam všichni, jen Newt s Thomasem. 

"Myslíš, že bude v pořádku?" špitl blonďák, zatímco ležící dívku pozoroval. Nezdálo se mu to. Proč by se tak náhle sesypala? 

Thomas opatrně natáhl ruku a překryl svou dlaní tu jeho. "Jsem si tím naprosto jistej. Je to Tara, ta by zvládla i přeprat Minha, kdyby na to přišlo," řekl klidně a slabě se pousmál. 

Druhý chlapec se na něj podíval, ale rukou zpátky necukl. Nemohl. Na to chtěl ten dotek příliš cítit. Konečky prstů se mu rozlilo teplo, které začalo postupovat do celého těla. Věděl, že to Tara zvládne. Byla na to dost silná, ale... "A my dva?" vyletělo z něj tak náhle, že ho to samotného překvapilo. 

Černovlásek na něj pohlédl. "My dva?" zopakoval přiškrceným hlasem. Vždyť...byl to přece Newt, kdo v tom nechtěl pokračovat. Tak proč se teď ptal na jejich budoucnost? 

Přikývl. "Jo, Tommy. My dva. Nemůžu se ani podívat na to, jak se na tebe lepí Tereza. Ničí mě to. A ještě víc mě ničí ta bolest ve tvých očích..." přiznal a hnědé oči sklopil k zemi. 

Thomas vzal jeho bradu mezi dva prsty a donutil ho se na něj podívat. "Newte, chápu že ses rozhodl. A to rozhodnutí respektuju. Nenutím tě, ale žádám tě. Zůstaňme aspoň přáteli. Když už ne milenci, tak přátelé."

Newt zatěkal očima. On chtěl být jen přítel? "Tommy...vím, že jsem ti ublížil. Vím to a nesnáším se za to. Přesto tě však prosím o odpuštění." 

Palcem jej pohladil po líčku. "Nepros. Protože odpuštěno už dávno je. Nedokázal bych se na tebe dlouho zlobit. Na tebe ne, blonďáčku," zašeptal černovlásek a políbil ho na čelo. Když už nějaký dotek, tak aspoň polibek na čelo. Dál nesměl. To moc dobře věděl. 

Druhému chlapci to však nestačilo. Ani náhodou. Zvedl hlavu, čímž jejich rty spojil v jediném polibku, který měl symbolizovat to, co cítil. Všechny ty emoce. Nechtěl, aby patřil Tereze. Nemohl by se na to dívat. Nemohl by se dívat na to, jak ona má po boku jeho.  

Thomas ztuhl. Tak on ho chtěl zpátky? Chtěl vrátit to, co mezi nimi bylo dříve? Protože pokud ano, nebránil se tomu. Opatrně ho objal kolem pasu a s lehkostí ty rty líbal. Slíbával z nich tu sladkost, která byla jejich přirozeností. 

Blonďáček se jen usmál a obtočil mu paže kolem krku. Takhle to mělo být. Oni dva. Spolu. Jen oni dva, bojujíc proti celému světu, aby mohli být šťastní. Proto polibkům vycházel vstříc. 

Černovlásek se po chvíli odtáhl, aby se mohl nadechnout. Opřel si čelo o to jeho a prsty přejížděl po té jemné kůži na tvářích. "Určitě to tak chceš, Newte? Nechci ti nijak ublížit." 

"Chci to tak, Tommy. Nemohl bych se dívat na to, jak tě má Tereza. Nemohl bych se dívat na to jak tě ničí. Jak tě mění. Uhasila by v tobě ten plamen, který v sobě máš. Plamen, který hoří pro všechny ostatní," zašeptal a pohlédl mu do očí. Do těch temných vodopádů, ve kterých se ztrácel. Tak rád se v nich ztrácel... 

"Miluju tě. A nikdy tě nikomu nedám," zamumlal tmavovlásek a odtáhl se, když do místnosti vešla ošetřovatelka. 

Žena se na ty dva podívala a kývla k pokoji, kde Tara ležela. "Bude v pořádku. Ale...je tu něco, co by vám měla říct sama." 

Newt se odtáhl od Thomase. "Co jí je?" 

"Měla jen zvýšenou teplotu, zřejmě ze stresu. Ale zbytek vám řekne sama," odpověděla ošetřovatelka a odešla z místnosti. 

Oba chlapci okamžitě vrazili do pokoje a každý se posadil z jedné strany postele. 

Dívčiny tváře byly mokré od slz. A že jich muselo být dost, aby vytvořily tolik rozvětví. Vypadala o něco lépe, přesto pořád hrozně. Unaveně a hlavně utrápeně. 

"Taro?" zašeptal po chvíli Thomas a vzal její ruku do své. Byla pro něj jako jeho vlastní sestra. Aspoň podle toho, co si pamatoval.

Škubla sebou a pomalu otevřela oči, ze kterých jí skáply další slzy. Takže nebyly úplně staré... "Thomasi..." pípla sotva slyšitelně a jeho ruku stiskla. 

Newt natáhl ruku a odhrnul jí vlasy z čela. "Jak ti je?" zajímal se starostlivě. Jako Máma Placerů musel vědět všechno o každém svém dítěti. Prostě musel...

Tentokrát se podívala i na něj a druhou rukou vzala i tu Newtovu. "Kde jsou ostatní?" 

"Jsou v pořádku. Šli do jídelny se najíst," odpověděl tmavovlásek klidně a usmál se na ni. Nechtěl ji nijak děsit, proto mluvil pomalu a klidně. 

Pokývala hlavou a vzhlédla ke stropu, jakoby se modlila k andělům. "Myslíte, že tam je? Že na nás dává pozor?" 

Newt pokýval hlavou. Věděl, že mluví o Gallym. Musela to pro ni být obrovská rána. "Je tam, Taro. Hlídá si tě. A vždycky bude. Protože jeho srdce patřilo tobě. Miloval tě tak, jak člověk milovat může." 

Slzy jí stékaly po tvářích v nepravidelných intervalech. Tekly tak, jak chtěly. Tak, jak je slzné kanálky vytvořily a poslaly dolů. Pokud si kdy myslela, že plakat pro lásku je zbytečné, tak nebylo. Protože ta bolest se nedala vydržet. Vyrvali jí srdce, roztrhli ho vejpůl a vložili zpátky do hrudi. Bylo to, jakoby vzali matce dítě a pak jí ho vrátili mrtvé. "Tak strašně moc to bolí..." zašeptala a vzlykla. 

Oba chlapci jí ruce stiskli v uklidňujícím gestu, aby jí připomněli, že jsou tu s ní. Aby se necítila sama. A hlavně aby sama netruchlila. 

Zamrkala. Musela jim to říct. Oni dva to museli vědět. Ale přes rty jí to nešlo. Až příliš jí ta realita bolela. Až příliš na to, aby to zvládla. Ale pokud někomu důvěřovala, byli to tihle dva. A kdyby se cokoliv stalo, museli o tom vědět... "Kluci," špitla a s jejich pomocí se posadila. Pak se na ně podívala. "Je tu něco, co byste měli vědět. Ale...slibte mi, že to nikomu jinému neřeknete. Až příliš mi na tom záleží." 

Chlapci si vyměnili pohled, než přikývli. Určitě to je to, před čím je varovala doktorka. To, co jim Tara měla říct sama. K čemu ji nesměli nutit. 

"Můžeš se spolehnout," uklidnil ji Thomas a palcem pohladil hřbet její ruky. "Nic neřekneme. Ani já, ani Newt." 

Sklopila oči na peřinu. Měla jim to snad říct? Měla se jim svěřit s tím největším tajemstvím, které kdy měla? Bylo to důležité, to ano. To sama věděla. Kdyby se s ní cokoliv přihodilo, museli to vědět. Opravdu. Zhluboka se nadechla, že jim odpoví, ale přerušily ji dveře, které se prudce otevřely. 

"Taro?!" 

Všichni sebou prudce trhli a ohlédli se. A měli tu čest vidět na prahu Jansona, který se tvářil šokovaně. A v tu chvíli Tara pochopila. V tu chvíli jí to došlo. V tu chvíli poznala svou pravou rodinu. Svou podstatu. Svého otce. 

"Tati?" 

Ahoj, moji zlatí Placeři :3 

Jak jsem včera slíbila, máte tady novou kapitolku. A co na ni říkáte? Tara má nějaké tajemství, Newtmas je zase pohromadě a Janson je Tařin otec :D :D To se nám to vyvíjí teda :D :D Ale snad se kapitolka líbila :3 

Love you, guys <3 

Kájí°