A Traitor II. (TMR CZ)✔

12. - A nezapomeň, že ZLOSIN je dobrý.

ZLOSIN dorazil brzy. Možná až příliš brzy. Slyšela střelbu, křik, výbuch. Ale to vše až z helikoptéry, která ji vyzvedla. Janson ji doslova hodil na sedačku a dva vojáci ji tam připoutali, aby nemohla utéct. Nebránila se. Nebylo proč. Pokud chtěla dát ostatním, co největší šanci na útěk, nesměla se bránit.

"Dostaňte mi sem ty děti," zasyčel Janson na vojáky. "Ale na Thomase bacha. Toho chci živého."

Vojáci jen přikývli a spustili se dolů, aby Placery dostali zpátky.

Tara se mezitím na otce podívala. "Nedostaneš je. Už jsou daleko," zasyčela vítězoslavně.

Podíval se na ni a jediným rychlý švihnutím ji praštil přes tvář. "Sklapni! Ty budeš ráda, když z toho vyvázneš živá!" štěkl na ni.

Přiložila si dlaň na bolavé místo a propálila ho pohledem. "Myslíš si, že tě budu poslouchat na slovo? Nejsem pes!"

Janson se nadechoval, že jí něco odsekne, když se ozval výbuch.

Trhla sebou a podívala se na hořící skrýši Jorgeho. Doufala, že tam nezůstali. Že jsou Placeři pryč. Přesto se jí před očima vybavovalo to, jak rmuti vtrhli do Placu. Jak zabíjeli. Vraždili. Clint, Jeff, Zrt...ti všichni byli mrtví. Alby, Chuck, Gally... Sklopila oči, do kterých se jí nahrnuly slzy. Byli pryč. Všichni. Všichni, které milovala, byli pryč. Ruku si položila na břicho a sklopila na něj pohled. Čtyři měsíce. Čtyři měsíce do porodu. Kdyby žila v normálním světě, už by mohla znát pohlaví.

"Pane, výbuch nemohli přežít. Jistě jsou mrtví," ozvalo se z Jansonovy vysílačky.

"Zatraceně. Stáhněte se všichni zpátky, letíme za kancléřkou," odplivl si muž a podíval se na dceru. "Doufám, že tě tohle ujistilo, že ZLOSIN nenechává lidi nepotrestané. Teď je řada na tobě. Až přijedeme, to dítě jde ven." 

Zamračila se. "Opravdu si to myslíš? Uvidíme, Jansone. Protože to, co nosím v těle, je moje dítě. Jen moje! Budu ho bránit, dokud budu žít." 

Ušklíbl se a popadl ji za bradu. "Myslíš si, že mi budeš odporovat? Ty porodíš, ano. Ale jakmile se to stane, toho fracka použijeme k Labyrintovým testům. Ty sama ho tam dáš. Budeš sledovat to, jak fracek umírá v Labyrintu!" 

Zbledla jako stěna. To nemohl myslet vážně. Nemohla se přece dívat na to, jak by její dítě umíralo v Labyrintu! Zaškubala sebou. "To neuděláš! Nesmíš!"

"Nesmím, Taranee? To ještě uvidíš," sykl a do krku jí píchl injekční stříkačkou nějakou tekutinu, po které dost brzy usnula. 

~

Když se probrala, ležela v posteli. Ruku si okamžitě položila na břicho. Jakmile ucítila pohyb, oddechla si. Byl tam. Její malý synek tam byl. "Neboj, miláčku. Maminka tě z ruky nedá," zašeptala dítěti, které jí snad ani slyšet nemohlo. Ale cítila jeho pohyby. Pohyby, které ji ujišťovaly v tom, že dítě žije. Že tam je. Poslední vzpomínka na chlapce, kterému by dala vlastní srdce, pokud by to žádal. 

Po několika minutách, kdy tam jen ležela, se zvedla a prošla celý pokoj. Z okna bylo vidět do ulic města, které si však nemohla vybavit. Neznala to město. Přiložila dlaň na sklo. Upřímně doufala, že Placeři jsou daleko odsud, v bezpečí. 

Ozvalo se zaklepání na dveře. Ohlédla se a povytáhla obočí. Kdo by to mohl být? "Dále," vyzvala příchozího klidně. 

Dveře se otevřely a na prahu stála žena, které mohlo být tak čtyřicet. Blond vlasy měla stažené v drdolu. Uhlazeném drdolu, doslova. Rty měla obtažené rudou rtěnkou a na dívku se dívala modrýma očima, tolik podobnýma těm jejím. "Ahoj, Taro," pozdravila ji jemně a slabě se pousmála. 

Blondýnka zacouvala. Tu ženu poznala. A nemohla věřit tomu, že ji tady vidí. Vždyť přece viděla ten záznam. Ten záznam, který jasně ukazoval, že si prostřelila hlavu. A teď tady stála, usmívala se a hrála si na super mámu?! "Máš být mrtvá!" vypískla. "Viděla jsem tě umírat!"

Ava natáhla ruce před sebe. "Zlatíčko, musela jsem to udělat. Jiná možnost nebyla. Věř mi." 

"Věřit ti?! Jak můžu, když mi chceš zabít kamarády?! Necháváš otce, aby mi vyhrožoval, zatímco ty si někde užíváš! Dovolila jsi, aby poslali Newta, Thomase, Gallyho a ostatní do Labyrintu, ačkoliv jsem tě prosila, aby jsi to nedělala! Jak k tobě můžu vzhlížet jako k matce, když se tak nechováš?" křičela na ni.  

"Dávej si pozor na pusu, mladá dámo. Pořád jsen+íšm tvoje matka," varovala ji Paigeová se zdviženým prstem. 

"Pokud chceš, abych tě tak brala, to dítě mi nevezmete!" odsekla dívka nabroušeně. Nechtěla se malého vzdát. Už kvůli té vzpomínce ne. 

Povytáhla obočí. "Dítě, které ti udělal ten hrubián? Vždyť se tě zřekl!" 

"Ne! On pak pochopil!" odsekla znovu blondýnka a do hlasu se jí vkrádala bolest. Nebyl hrubý. Nikdy. Jen se nepohodli. Nepohodli se...

"Každopádně je to teď jedno. Je mrtvý a ty nám pomůžeš." 

"A tu jistotu bereš jako kde?" 

Paigeová se zaculila a vytáhla černobílou fotografii. A Tara ji poznala. Byla to fotografie z ultrazvuku. Kdy ho ale udělali? "Ta jistota je to dítě, které v tobě roste. Buď budeš poslouchat nebo se s ním můžeš rozloučit. Výběr je na tobě." 

Dívka si položila dlaň na bříško. "To neuděláš!" vypískla a natiskla se ke stěne. 

"Ale ano, Taro. Nauč se poslouchat a dítě bude v bezpečí. Jedinej náznak odporu a dítě za to zaplatí. Chceš aby to dítě platilo za hříchy své matky? Nebo pro něj chceš bezpečný život po tvém boku? Rozhodni se sama, Taro. A až tak učiníš, dej vědět," odvětila Ava klidně a otočila se k odchodu. 

"Počkej!" vyhrkla Tara těsně předtím, než Ava odešla. 

Kancléřka se otočila. "Ano?" 

"Slibuješ, že pokud budu pomáhat ZLOSINu, to malé bude v bezpečí? Mimo ohrožení Labyrintových a jiných testů?" 

Usmála se. "Pokud budeš poslušná? Ano. Zařídím. To dítě bude u sebe mít svou matku a ty budeš v klidu, že ho máš u sebe. Slibuju." 

Děvče sklopilo oči k bříšku a jen přikývlo. Věděla, že nyní udělala chybu, ale za život jejího dítěte to stálo. "Dobrá." 

"Výborně. Od zítra budeš mít, až do porodu, klidový režim. Ale i na tomhle režimu budeš aspoň něco dělat, rozumíš?" 

"Ano, matko." 

Kancléřka přikývla a došla k ní. Pak ji políbila na spánek. "Výborně, dcerko. Přidělím ti jedno dítě, aby ti bylo po ruce, ano? Zítra ráno tě očekávám v mé kanceláři. A nezapomeň, že ZLOSIN je dobrý." S těmito slovy se otočila a odešla z místnosti. 

Jakmile se za ní dveře zavřely, Tara klesla na postel a břicho si objala rukama. "Promiň, miláčku. Ale jinak to nešlo. V tomhle světě lidé musejí dělat i to, co se jim příčí, aby pak mohli stát na stupni vítězů. Aby pak mohli zajistit bezpečí pro ty, které milují. Ale slibuji ti jednu věc, Chucku. Ty budeš vyrůstat mimo tohle všechno. Zajistím ti svobodný život. Budeš mít dětství, jaké si zasluhuješ. Jaké bychom ti připravili s otcem, který tě miluje. Je tam někde nahoře a dává na nás pozor. Ví, že se mu brzy narodí synek. A on na tebe bude dávat vždycky pozor. Pokud já nebudu moct, on bude vždycky. Svého otce uvidíš jako tu nejjasnější hvězdu na obloze," zašeptala a ulehla na záda. A když zavřela oči, viděla tři siluety. Ženu, muže a malé dítě. A věděla, že to se nikdy nesplní. Protože jedna silueta už není. "Dobrou noc, Gally."

 Nazdárek, moji zlatí Placeři :3 

Vím, že je to poměrně krátká doba od poslední kapitoly, ale jsem nemocná, tak ten čas prostě mám :) Nevím jak vám, ale mně každá kapitola přijde depresivnější a depresivnější :/ Možná už jsem celkově nějaká divná nebo příliš přecitlivělá :/ 

Každopádně doufám, že jsem vám udělala radost :)

Love you, guys <3¨

°Kájí