Divná partička

35.

I přesto, že jsme se s marcusem našli, naše dobrodružství nekončilo. A to teď momentálně nemyslím to, že ještě musíme zachránit všechny ostatní vojáky, Myslím to, že Marcuse stále ještě všichni nemají rádi, že je to voják a že by tady mezi námi Vůbec neměl být. Tyhlety názory mě vážně ale vážně štvou, nikdy jsem je nechápala a asi nikdy nepochopím, každopádně v našem příběhu hrají velkou roli protože Marcuse opět zajali a chtěli ho né upálit, ale zabít rukama........
ALEX
V klídku jsem si spala na posteli a z ničeho nic přišli Nějací dva vesničané, Viděla jsem to jenom takovým Šilhavým pohledem oka, Vzali mě A kamsi odnesli, pořád jsem byla ještě v polospánku, takže jsem přesně nechápala co se děje, ale Věděla jsem že to nebude nic dobrého, Každopádně Nevím proč ale nějak jsem se nemohla vzbudit. ,, Tak jo odneste jí dolů a zamkněte tam až budeme hotový!" Řekl jeden z Nově přicházejících ke mně. ,, Ale pane neměla by taky dostat nějaký trest? Když zastávala jeho činy?" Řekli jeden co mě právě házel do cely. ,, Souhlas se vypořádáme potom!" Ostatní přikývli a odešli ode mě, a já opět upadla do spánku.
MARCUS
Chtěl jsem se stavit za Alex ale po chodbě šli další dva týpci. ,, Vemte ho!!" Zakřičel nějaký hlas za nimi a oni mě vzali za ruce. Tahle mě a já jsem se jim chtěl vymknout ale nešlo mi to. ,, Kam mně to zas vedete, vy na mě furt máte Vztek? Už jsem vám několikrát říkal, že já za to nemůžu!" Řekl jsem zase já, ale oni neodpovídali, donesli mě kamsi ven a hodili mě na zadek. ,, Tak a teď aby to nebylo tak strašně vidět Tě zabijem tady!" Řekl jeden z nich a začali si všichni vyhrnovat rukávy. ,, Vždyť já za to nemůžu!" zakroutil jsem očima zvedl se a jak se se mnou začali prát oni, já s nimi samozřejmě taky.
ANGEL
Vstala jsem, bylo pěkné ráno, ale slyšela jsem na chodbě nějaké hlasy, postupně zeslabovali a tak jsem nad tím mávla rukou. Šla jsem se nasnídat a chtěla jsem říct mamce, jestli nechce udělat na snídani vajíčka, tak jsem došla za ní do pokoje a už jsem začala mluvit před ním jenomže nikdo neodpovídal tak jsem otevřela dveře a ona tam nebyla. ,, Mami?!" Zakřičela jsem, ale Tušila jsem, že mi neodpoví. ,, Johnny!!!!" Zařvala jsem na bráchu a on okamžitě přiletěl. ,, Kruci Co řveš? Probudíš celý stadion!" Odpověděl mi. ,, Mamka tady není!" Řekla jsem vyděšeně. ,, Bože a proto mě budíš? Určitě si zase někam zašla, nemusí nám říkat Každý krok kam jde." Už se chtěl otočit ale já mu řekla: ,, seš můj brácha, takže mi máš věřit, takže ti to řeknu, Mám z toho blbý pocit, takovýhle jsem fakt nikdy neměla, Věř mi, pomoz mi ji najít!" Hned jak jsem mu toto řekla, otočil se a začal přemýšlet. ,, Kde by sakra mohla......" Ani to nedořekl. Uslyšeli jsme lomcování, jako kdyby s věznicí, takový ten zvláštní zvuk. ,, Jde to z žaláře!" Otočil se na mě brácha. ,,Jdeme!" Řekla jsem, a běželi Jsme přímo dolů po schodech. Začali jsme se dívat do klecí nikde nikdo ale až skoro poslední jsme viděli naši mámu. ,, Děcka, díky bohu, Doufala jsem že mě někdo uslyší." Řekla mamka. ,, Co to děláš? Co se stalo?" Zeptala jsem se já. ,, Na to není čas, někam odvedli Marcuse, Já to vím, asi mu zase něco chtějí udělat, běžte ho najít, Já, Nechte mě tady, Já jsem v pohodě, hlavně ho běžte najít." Hned jak tohleto mamka řekla, vyběhli jsme po schodech nahoru a šli se rozhlédnout z věže. ,, Támhle jsou!" Ukázala jsem prstem dolů. Běželi Jsme přímo před budovu. Konzerva li3 vesničané s naším tátou. ,, Hej tak dost Nechte ho být!" Zakřičel brácha, ale nikdo ho neposlouchal. Napadlo mě jediný. Konečně se mi bude hodit čeština protože teď budu muset říct nějakou slohovku! Řekla jsem si sama pro sebe vystoupila jsem si na kámen, který byl vedle nich, a začala říkat. ,, Fajn To už stačí!!!!!" Všichni se na mě obrátili když jsem zařvala. ,, Vím že na vojáky máte vztek, ale oni to nedělali z vlastní vůle, něco jim dávali do krve, něco kvůli čemu dělali hrozné činy, ale sami to nevěděli, tak za to mýho tátu netrestejte, vím, že vám to říkal on, ale řeknu vám to ještě jednou, on za nic nemůže, nebyl to on, byl to voják který jako kdyby tam vyrůstal celý život, ale nebyla to pravda, vím že máte vztek a že jste kvůli nim přišly možná i o rodiny, ale myslím že tohleto by ty rodiny nechtěli, je to zbytečné, Můžeme se normálně dohodnout, jako normální občané můžeme to vyřešit, moje mamka má plány, jak všechny ty vojáky odtamtud dostat, A jak jim vrátit vzpomínky, aby už byly normální, ale takhle to nevyřešíte, tak vás žádám, nechte ho na pokoji! Mého tátu neznám moc dlouho, jako malá si ho nepamatuji, ale i tak vím že ho mám moc ráda a že o něj vážně ale vážně nechci přijít, tak ho nechte, prosím." Hned jak jsem to řekla, přestali se být a můj táta se na mě usmál. ,, Děkuji!" Odpověděl A já mu skočila do náruče. ,, Ale co mamka kde je?" Zeptal se mě. ,, Já jsem tady!" Otočili jsme se a tam stála mamka. ,, To víte no, šperháčkování je moje!" když to mamka řekla, Všichni jsme vybuchly smíchy a vrátili se zpátky do budovy, vesničanům jsme odpustili i když jsem na ně byla pořád naštvaná, ale díky mé slohovce jsem tátu zachránila...