Fígle, jak na to

9. Jak naučíme malé uklízet?

Zdravím vás, přátelé.

 Věřím, že si užíváte pohodové prázdniny. Počasí docela přeje, co jiného by mohlo kazit ty příjemné dny volna?

 Že by přeci něco? Ach, ano, máte pravdu, slíbila jsem vám povídání o těch malých, nebo alespoň mladších miláčcích, za které bychom sice často i dýchali, ale... 

 Přeci jen chceme mít trochu víc volného času pro sebe. Jenže oni, ti naši milí sourozenečci, to jaksi ne a ne pochopit.

 Že vyžadují naši pozornost, s tím se i smíříme, ale je tu ještě další časožrout. Asi už tušíte, ano, hovořím o neustále rozkramařených hračkách, jejichž uklízení je ve velké většině případů na nás, starších.

 Taky tak často slýcháte od rodičů, že oni jsou přeci ještě malí? Vy že jste ti starší, rozumnější? To je vlastně fakt, se kterým nic nenaděláme.

 Ostatně, rodiče mají dost jiných povinností, a pokud chodí oba do zaměstnání, nemůžeme se jim divit, že část domácích prací přenechávají nám.

A tak to často může vypadat třeba takto:

„Leonko, ukliď si ty hračky! Za chvilku přijdou domů naši a zase bude zle," zkouší přesvědčit svoji sestiřičku Jana.

„Necu," vzhlédne malá zamračeně. 

„Proč nechceš, však jsou to tvoje hračky?" povzdechne si Jana.. Zase stejná písnička, jak jen tu tvrdohlavou divošku přesvědčit?

 Chvilku se bezradně rozhlíží po té záplavě plyšáků, kostek a panenek, které se povalují všude kolem.

 V mysli jí vyvstane vzpomínka na včerejší pokus o rozhovor s maminkou na téma nepořádnosti malé leonky. Však tys nebyla lepší, usadila ji, jako ostatně už mnohokrát před tím, její máma. Jana se zamračí a mávne bezradně rukou.

„Když si to uklidíš, dám ti dobrůtku," zkouší malou nepořádnici podplatit bonbonem.

„Necu, más kokoládu?" 

„Čokoládu nemám, ale koupíme, až si to uklidíš," láká Jana, ale bezúspěšně.

 Leonka se otáčí přisedne k polorozbořenému komínu z kostek. 

„Chytej, padá," vola čtveračivě a začne kostky rozhazovat kolem sebe.

„Leo!" rozčílí se Jana už doopravdy. „Přestaň, nebo ti naplácám!" přiskočí k sestřičce, uchopí ji za ruku, a postaví na nohy.

Jen s velký přemáhání  se udržela, aby to vzpurné mládě opravdu neplácla. Ale, moc jí to nepomohlo. Leonka na ni vykulila studánkově modrá očka, nakrabatila čílko a koutky její pusinky povážlivě klesají dolů. Během dalšího okamžiku už studánky přetékají a po zarudlé tvářičce se kutálí dvě velké slzy.  

„Tak dobře," začne Jana opět smířlivě, „když nebudeš plakat, pomůžu ti." Ale malá jen zakroutí hlavičkou. 

„Necu! Nebudu!" dupne si a s pocitem vítězství odchází. 

Nešťastná Jana se vzdává. Sama tedy začne sbírat hračky a vztekle je hází na jednu hromadu.

Zase! Zase to dopadlo stejně! To přeci není fér...

***

A co vyzkoušet třeba tento fígl?

„Ivi, budeme si hlát?"přitulila se malá Klárka ke své starší sestře. 

„Hrej si sama, já nemám čas," odpověděla s úsměvem třináctiletá Iva a pustila se do rovnání knih v poličce.Klárka se nespokojeně zavrtěla a hned to zkusila znovu. Její sestra ji po po očku sledovala.