Večer
Byla jsem zbalená a čekala, až uslyším troubit Dominickovo auto.
Do Japonska jsem se chtěla podívat už dávno. A teď, když mi je 16, se tam můžu podívat! Na celý měsíc. Rodiče byli nejdříve proti, ale pak mi to dovolili. Přeci jen, když to mám zdarma, tak je nenecháme propadnout.
Z košíčků na lince jsem si vzala jablko a s chutí jsem se do něho zakousla. A taky se malém udusila, protože mě vylekalo troubení auta. Jablko jsem si dala do pusy mezi zuby, vzala jsem batoh a kufr a běžela ke dveřím, které jsem potom zamkla. Když jsem se otočila, málem jsem dostala infarkt a jablko upustila, ale Dominick ho chytil a sám se do něho zakousl.
„Hmm. Dobrý. Chceš pomoct?“ ani jsem nestihla zareagovat a už nesl můj kufr.
„Díky. Ale to jablko by si mi mohl vrátit. Je to moje jediné jídlo za dnešek.“
„Cože?! Já se nedivím, že si tak hubená, když nic nejíš!“ do očí se mi nahrnuli slzy. Jsem dost citlivá. Hlavně, když na mě někdo křičí.
„P-promiň. Liss. Já nechtěl.“ objal mě. Po prvé, co se známé. Byla jsem překvapená, ale objetí jsem mu obětovala.
„V pohodě. Máš pravdu. Zase. Pojedeme?“ jen přikývl. Sedla jsem si na místo spolujezdce a vydali se pro zbytek party.
Po třech hodinách, co jsme snědli snad čtyři pytle brambůrků a stihli se odbavit, jsem čekali na letadlo.
„Jacobe! Vrať mi ten mobil!“ už mě vážně serou. Lukas pořád křičí na Jacobe a obráceně. Všichni se po nás otáčejí. Povzdechla jsem si a pořádně se opřela o opěradlo, jinak bych se musela zvednout a jednu jim vrazit. Ještě k tomu jsem byla nervózní z letu. Letím poprvé. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla a zase vydechla.
„Lukasi! Jacobe! Už dost, kurva!“ leknutím jsem otevřela oči. Ti dva se váleli na zemi a prali se. Všichni se na ně dívali. Zase jsem si povzdechla, vstala jsem a protáhla jsem se mezi lidmi. Stoupla jsem si nad ně a falešně zakašlala. Ti dva se na mě podívali a zbledli.
„Kluci. Já vás brzy zabiju!“
„Ale Liss...“ začal Lukas.
„Drž hubu a radši si jděte sednout. Kurva, to vás musím hlídat, jak malý děti?!“ jo. Ruply mi nervy.
„Liss. Klid.“
„Dominicku... To nejde!“
„Hej. Jdeme.“ zavolal na ty dva idioty. Tenhle výlet bude ještě zajímavý.
Potom, co jsme se dostali do letadla, jsem byla ještě více nervózní, než předtím. Seděla jsem vedle Dominicka, takže jsem mohla být v klidu, ale jaksi mi to nešlo. Když mě vzlétaly křečovitě jsem držela zavřený oči. Když jsem ucítila něčí ruku na mé ruce. Otevřela jsem oči. Dominick na mě koukal. Otočila jsem ruku tak, abychom si mohli proplést prsty. Překvapilo ho to, ale nijak to nekomentoval a ruku mi ještě více stiskl. Dala jsem si hlavu na jeho rameno a usnula.
Musela jsem spát hodně dlouho, protože když jsem se probudila, tak jsme přistávali. Po přistání začali všichni tleskat. Teda kromě mě a Dominicka, protože jsme se stále drželi za ruce. Nehodlala jsem ho pustit. A ani po tom, co jsme byly nohama na zemi. Nevadilo mu to. Ještě se usmíval, jak sluníčko.
