„Tak. Policie je o pár ulic dál.“ přišel Dominick. Jen jsme přikývli a chtěli se vydat na cestu. Mě však vypověděli nohy a já se zase skácela k zemi.
„V pohodě?“
„Asi jo, Lukasi.“usmála jsem se.
„Musíme si dát delší pauzu! Dominicku!“
„Co? Proč?“
„Liss na tom není zrovna nejlíp.“
„Jsem v pohodě!“ protočila jsem oči.
„Liss... “
„Vážně. Pojďme.“ vstala jsem a šla k nim.
„Liss. Ukaž ty léky. Co jsi si vzala?!“
„Neřvi na mě!“ křikla jsem a v očích se mi už leskly slzy.
„Promiň, ale odpověz, co to je?“
„Jen prášky na bolest.“
„Aha.. Promiň.“
„Je někde záchod?“
„Pojď se mnou. Kluci, pohlídejte prosím věci.“
„Jsi v pohodě, Liss?“
„Jop. Jen potřebuji na záchod.“
„Fajn.“ přikývl, ale bylo vidět, že tomu moc nevěří.
„Dominicku. Věř mi. Jsem v pohodě.“
„Jo, věřím Ti.“ usmál se a já zalezla do kabinky. Šílené se mi motala hlava.
Vyšla jsem z kabinky a šla k umyvadlu.
„Opravdu jsi v pohodě?“
„Jo, jen je toho na mě moc.“ opláchla jsem si obličej a trochu se napila.
„Klidně si můžeme dát delší pauzu. To není problém.“
„Zvládnu to. Už chci domů.“
„Dobře. Můžeme?“
„Můžeme“
