Dominick
Potom, co jsem se probral a uvědomil si, co se stalo, jsem koukal kolem sebe. Zvláštní bylo, že jsme nebyli v pokoji v hotelu, ale někde jinde. Ležel jsem na měkký posteli. Vystřelil jsem do sedu a rozhlížel se po pokoji. Byly tu Lukas i Jacob, ale Liss nikde.
„Dominicku? Už jste vzhůru? To je dobře.“ přišla ke mě nějaká mladá slečna.
„Kde je Liss?“ trochu se zamračila
„Liss?“ dělala nechápavou.
„Kde je?!!“ neměl jsem na to nervy.
„Nevím, o kom mluvíte!“ křikla na mě
„D-dominicku“ otevřeli se dveře a v nich stála udýchaná Liss.
„Slečno! Doktor vám snad řekl, ať ležíte, ne?!“
„Zmiz z toho lůžka! Chce Ti dát injekci!“ měla v očích strach. Byla celá vyděšená. Jacob a Lukas se zrovna probouzeli. Což sestru překvapilo.
„Hned!“ vyndal jsem si všechno, na co jsem byl napojený a vylítl z postele, jako o život. Liss dala té paní injekci a ona skoro hned usnula. Pomohla mi s kluky a už jsme se chtěli dostat odtud. Hledali jsme východ, ale nenašli ho. Tohle nebyla typická japonská stavba. Byla něčím zvláštní. Nevěděl jsem ale čím.
Běželi jsme po točivým schodišti dolů. Sklep? Asi. Otevřeli jsme dveře a všichni čtyři jsme se naskládali dovnitř. Když zalezla i Liss dveře se zavřeli.
„Do hajzlu! Nejdou otevřít!“
„Si děláš prdel?!“
„Fajn. Klid. Zkusíme najít jiný východ“ vytáhl jsem mobil a našel tam baterku.
„Dominicku! Tady! Je tu kanál!“
„Liss! To nemyslíš vážně!“
„Jsi snad barbína, Lukasi?!“ ozval se zase Jacob.
„Tak dost vy dva. Dominicku? Máš něco?“
„Ano, Liss. Díky tobě ano, ale bude to asi dost dlouhá cesta. A není tam voda,což se mi nějak nezdá...“
„Nevadí. Jen ať už jsme odtud pryč.“ přikývl jsem a naznačil Liss ať jde první. Pak šel Jacob, Lukas a nakonec já. Procházeli jsme a já byl zažraný do svých myšlenek, že jsem si až později uvědomil, že ani jeden nejdou za mnou.
„Liss? Jsi v pohodě?“ koukl jsem se dozadu a všiml si, jak kluci stojí nad Liss, která sedí na zemi a je bílá jak stěna.
„Hej! Co se děje?“ došel jsem zpět.
„Nevím. Liss je nějaká divná. Zvrací.“
„Pusť mě k ní.“ Jacob uhnul a já se zblízka podíval na Liss.
„Liss, zlato, podívej se na mě“ zvedla trošku hlavu, ale zase ji spadla dolů.
„Musíme jít dál. Zlato, dokážeš chodit?“ jen zakroutila hlavou na náznak, že ne. Vzal jsem ji teda do náruče. Natiskla se na mě a usnula. Jacob šel první, protože svítil baterkou, a Lukas za námi.
