O měsíc později
Celý měsíc pršelo a byly bouřky, takže jsme strávili v hotelu a hráli různé hry. Jen dneska, poslední den tady, se udělalo krásné. Dost mě to naštvalo, ale nic s tím udělat nemohu. Začínali jsme balit, když v tom mi začal vyzvánět mobil.
„Kdo to je?“
„Nemám zdání, Dominicku. Jdu s tím na chodbu.“
L: Prosím?
N: Ahoj. Liss. Jak se vám líbí v Japonsku?
L: Kdo jste?
N: Brzy to poznáš. Vaše letenky byly jen na cestu sem.
L: Cože?!
N: Domu se nedostanete!
L: Jak to myslíte?!
N: Řekněme, že nejste jediní, koho jsme sem dostali. Pár lidem dáme několik letenek. Kdo by odmítl, že? Ale pak se nedostanete zpět. Zůstanete tu, tak dlouho, jak budeme chtít. Přivedla si svoje kamarády do pasti.
L: Ne! Lžeš!
N: Nelžu, moje milá.
L: *Típne mu to*
Rozběhla jsem se do pokoje a v očích jsem měla slzy. Ne! To nemůže být pravda. Rozrazila jsem dveře a zase je rychle zavřela. Stále jsem byla otočená čelem ke dveřím.
„Liss. Tak co, kdo to byl?“
„N-nevím“ otočila jsem se na něho.
„L-Liss?! Co se stalo?“
„Nemůžeme zpět. “
„Cože?“
„Říkal, že nemůžeme zpět. Že to dělají s více lidmi. Dají jim do schránek letenky. Byla to past.“
„Klid. Nějak se zpět dostat musíme.“
„Kde jsou kluci?“
„Šli pro nějaké jídlo a pití.“ přikývla jsem. A objala ho.
„Jsme zpět! Moc toho není, ale.. Liss?! Co se děje?!“
„Omlouvám se. Zavedla jsem vás nevědomky do pasti. Ty letenky... Byla to past. Nemáme se jak dostat domů.“
„Krávo! Děláš si prdel?!! Měl jsem zůstat doma.“
„Lukasi!“ vykřikli na něho kluci.
„N-ne. M-má pravdu.“ šeptla jsem a vyběhla z pokoje. Poslední, co jsem slyšela bylo jak Dominick řve na Lukase.
Běžela jsem do nějakého parku. Všude samá sakura. Přes slzy jsem neviděla skoro nic.
„Liss! Stůj!“ nemohla jsem. Běžela jsem dál a je možné, že jsem i přidala. Opustila mě síla a já se skácela k zemi. Skutálela jsem se z malého kopečku k menší říčce.
„Liss! Sakra, jsi v pohodě?!“ přiběhl ke mě a pomohl mi na nohy.
„J-jo. Asi jo“ jen co jsem to však dořekla, tak jsem si zase sedla do trávy. Přisedl si ke mě a objal.
„Je mi to tak líto. Je to moje chyba.“
„Přestaň z toho obviňovat sebe! Nikdo to nemohl tušit.“
„Ale-“ větu jsem nemohla nedokončit, protože mi v tom Dominick zabránil. On.. On mě políbil! Ke svému překvapení jsem začala spolupracovat.
„P-promiň.. Já. “
„Mlč. A hlavně se neomlouvej“ usmála jsem se na něho.
„Měli bychom jít zpátky. Jacob málem Lukase zbil.“
„Aha. Dobře.“ chtěla jsem se postavit, ale moje nohy mě neposlouchali. Povzdechla jsem si.
„Pojď. Vylez mi na záda. Odnesu Tě.“ původně jsem nechtěla, ale pak jsem přikývla.
„Drž se pevně.“
Potom, co jsme dorazili do pokoje a Dominick mě pomalu dal na zem, přiběhl Lukas a já se musela něčeho chytnout nebo bych spadla. Objal mě a začal se omlouvat.
„Lukasi. To je v pohodě.“ cítila jsem, jak mi na tričko padá něco mokrého a došlo mi, že brečí.
„Ale noták. Klid. Nic se neděje. Měl si pravdu. Už neplač.“ odtáhl se, přikývl a usmál se.
„Ehm... Lidi? Zdá se mi to a nebo nás ten dron sleduje?“
„Jacobe... Máš pravdu“
„Liss! Pozor!“ to bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem se ponořila do tmy.
