Liss
Když jsem zachraňovala Dominicka před tou injekcí, tak samotný mi bylo špatně. Asi z té injekce. Držela jsem se za klukama, ale stále běžela, i když mi nebylo dvakrát nejlíp. Když mě pak seskákali do kanálu, pokud se tomu vůbec dá říkat kanál, bylo mi ještě hůř. Ušla jsem pár metrů, ale pak se skácela k zemi. Slyšela jsem hlasy, ale jakoby zdálky. Když však promluvil Dominick slyšela jsem ho dost řetelně. Věděla jsem, že je tady. Ale skoro jsem se nemohla hýbat. Když mě vzal do náruče, usnula jsem.
Po několika hodinách jsem se probudila s pěknou bolestí hlavy. Ležela jsem na zemi a vedle mě seděl Dominick a spal. Posadila jsem se a protáhla. Všechno mě bolelo. Mňoukla jsem jako kočka. To dělám vždycky. Dominick se uchechtl. A otevřel oči.
„Myslela jsem, že spíš.“
„Spal jsem.“ smál se.
„Nebuď zlý! Mňoukám vždycky.“
„Já vím a taky se mi to líbí, ty moje kočičko.“ cvrnknul mě do nosu. Usmála jsem se. Ale přemýšlela jsem. Jak to mezi námi teď je? Opřela jsem svoji hlavou o jeho rameno a sputila.
„Dominicku?“
„Hm?“
„Jak to teď mezi námi je?“
„Taky jsem se chtěl zeptat.“
„Tak... Co by jsi si přál?“
„Být s tebou. Navždy.“
„Já taky.“
„F-fakt?“ jen jsem přikývla. A on spojil naše rty.
„Miluji Tě, Liss“
„Já tebe taky“
„Dlužíš mi stovku!“ trhli jsme sebou a podívali se na ty dva.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Sázka.“ pokrčil rameny Lukas. Jen jsem přikývla, že vím o čem mluví. I když jsem nevěděla.
„Měli bychom jít dál.“
„Máš pravdu, Jacobe... Jsi v pohodě?“
„Jo, jen jsem unavený.“ přikývla jsem, zvedla se a vzápětí jsem se chytla za hlavu.
„Zlato? Jsi v pohodě?“
„Jo, jen mě šílené bolí hlava.“
„Dominicku! Musíme sehnat pití. Dlouho to nevydržíme!“
„Vím. Liss, zvládneš to? Už je to asi jen 2 km.“
„Dobře. To zvládnu.“
„Tak jdeme!“
