Dominick
Byl jsem dost překvapený, když mi Liss nabídla, že můžu bydlet s nimi. Ale i šťastný.
Vydali jsme se na místní letiště, aby jsme se už konečně dostali domu. Pořád jsem musel myslet na to, proč se Lukas přidal k nim.
„Dominicku“
Proč zastřelil Jacoba.
„Dominicku“
Proč to nemohla být normální dovolená?
„Dominicku!“
„Uhm? Promiň, trochu jsem se zamyslel. Děje se něco?“
„Jo! Držíš mě křečovitě za ruku, bolí to! A navíc.. Jdeme špatně.“ stisk jsem povolil.
„Promiň“ povzdechl jsem si a druhou rukou si prohrábl vlasy.
„Jsi v pohodě?“
„Jo, asi jo.“
„Sedneme si? Jen na chvilku.“
„Jo, klidně.“
„Dominicku, co se děje? Byl si mimo víc jak deset minut!“ tolik?!
„Je toho na jednou nějak moc, Liss. Snažím se trochu ujasnit, co se děje.“
„Chápu.“ řekla po asi třech minutách ticha.
„Pojď, ať už jsme doma.“
„Jop.“
Po tom, co už jsme konečně dorazili na letiště, jsme zjistili, že let nám letí až zítra. Vysvětlil jsem jim, že nás hledají oni, a tak nám zařídila ochranu.
„Psst, kde jsi se naučil tak dobře japonsky?“
„Měl jsem dobrého učitele.“ usmál jsem se.
„Aha.“ přikývla. Když ji zakručelo v břiše tak, že to muselo slyšet celé letiště. Zasmál jsem se a ona zrudla.
„Něco ti seženu.“
„To je v pohodě.“
„Nenechám Tě umřít hlady, zlato.“
„Nojo.“ usmála se.
Potom, co jsem přišel i s jídlem a pitím, tak Liss spala. Usmál jsem se, tašku položil na zem a sedl si vedle ní. Byl jsem unavený, ale nemohl jsem usnout. Nešlo to. Závidím ji, že to dokáže. Nakonec jsem asi po hodině usnul.
