Liss
Probudila jsem se a měla vážně hlad. Dominick seděl vedle mě a konečně spal. Usmála jsem se. Sedla jsem si a protáhla jsem se. Snažila jsem nevydat ani hlásku, ale stejně jsem trochu mňoukla. Podívala jsem se na Dominicka, ale ten spal. Oddechla jsem si a natáhla se pro tašku. Vytáhla jsem z ní pití a zapila prášky.
„Už zase ty prášky?“ lekla jsem se a polila si kalhoty a triko.
„Pako! Počkej, seženu Ti něco na převlečení.“ jak řekl tak udělal. Vrátil se asi za deset minut.
„Na, převlékni se. A promiň.Počkám na chodbě.“
„To je v pohodě. Díky.“ usmála jsem se a převlékla se. Do černých kalhot a černého tílka.
„Nemáš hlad?“ přišel, když jsem si přes ruce hodila mikinu. Jen jsem přikývla.
„Nemáme nic moc. Nějaké pečivo a pár jablek.“ vzala jsem si tedy jablko a s chutí se do něho zakousla.
„Hmm, dobrý. Díky.“ usmála jsem se a olízla si rty. Tak sladké.
„Nemáš zač“ zamumlal.
„V pohodě?“
„Jojo“ chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale přišla nějaká paní.
„Kdo je to?“ šeptla jsem.
„Nevím, jdu za ní, dobře?“
„Dobře.“
Dlouho se nevraceli, a tak jsem se šla podívat, kde tak dlouho jsou. To, co jsem viděla, jsem vidět neměla. Ti dva se tam líbali. Všimli si mě. Zalezla jsem zpátky, zavřela jsem dveře a z očích se mi spustili slzy.
„Liss?“
„Nech mě.“
„Vysvětlím Ti to. Není to tak, jak si myslíš.“
„Ne? Tak ty se tady líbáš s ní, očividně se Ti to líbilo, a není to tak, jak si myslím?!“
„Liss...“
„Ne! Mlč!“ z očí se mi spustili na novo slzy. Vyběhla jsem z místnosti a běžela na záchod. Zavřela jsem se v kabince a rozbrečela se na plno.
„Liss?“ Lukas?
„Liss, vím že tady jsi.“
„Co chceš?!“
„Vylez.“
„Proč?!“
„Mám pro Tebe skvělou nabídku.“
„Tak to pochybuji.“ vytáhla jsem mobil a napsala Dominickovi zprávu, kde jsem a co se děje. V tu dobu jsem úplně zapomněla, co se stalo.
„Proč si zabil Jacoba?“
„Byl to rozkaz.“
„Od kdy ty se řídíš rozkazy?“ opravdu jsem vylezla. Ale držela si od něho odstup.
„Nemusíš se mě bát.“
„Říká ten, který zabil kamaráda.“
„Tak jo, musíš se bát.“ jen co to dořekl, se na mě vrhl a začal mě škrtit. Po pár minutách jsem už viděla rozmazaně a neměla jsem sílu se bránit. Najednou mě pustil a já spadla na zem. Snažila jsem se dýchat a nabrat vzduch. Po pár minutách se mi to povedlo a já mohla dýchat.
„Liss?“
„Dominicku...“
„Klid. Vezmu tě zpátky, dobře?“ přikývla jsem. A on mě vzal do náruče.
„Omlouvám se, Liss. Snažil jsem se Tě jen chránit, ale nepovedlo se.“
„Mlč. Je to moje chyba. Tohle všechno.“
„Neboj, už poletíme domů.“
„Dobře“
