Když jsem se probudila, byla jsem v letadle. Měli jsme celou trojsedačku pro sebe. Ležela jsem tak, že jsem měla nohy položený na Dominickových. Byla jsem celá rozlámaná. Mrkla jsem na tabuli, abych zjistila, jak dlouho ještě poletíme.
„Tři hodiny.“ zamumlala jsem.
„Říkala si něco?“
„Jen jak dlouho ještě poletíme. Myslela jsem, že spíš.“
„Ne, nemohl jsem usnout.“
„Kéž by to byl všechno jen sen.“
„Všechno?“
„Víš jak to myslím.“
„Jo, neboj.“
„Zkus se prospat. Musíš být unavený.“ pohladila jsem ho po tváři. Přikývl a zavřel oči. Chytl mojí ruku a dal ji dolu. Nepouštěl ji a já jsem ji stiskla. Opřela jsem zase hlavu o opěradlo a usnula.
„Vstávejte, už jsme tady.“ probudil mě hlas letušky.
„Oh, omlouvám se.“
„To je v pohodě, jen vzbuďte svého přítele, ať už můžeme uklidit.“
„Jistě. Dominicku, vstávej.“
„Hm... “
„Musíme jít. Dominicku, vstávej!“
„Hmm..“
„Mohla by jste mi přinést trochu vody? Takhle ho nevzbudím.“
„Ne! Však už jsem vzhůru.“ vystřelil do sedu.
„Tak pojď.“ vzala jsem ho za ruku a táhla z letadla. Ještě jsem se stihla natáhnout pro tašku a utíkali jsme ven.
„Kde máš to auto?“
„Hm. Asi v dolním patře.“
„Tohle parkoviště má asi 5 poschodí. A my jsme nahoře. Jak přesně myslíš v dolním patře?!“
„Moc aut tu není. Nějak ho najdeme.“
Po hodinovém hledání jsme ho konečně našli. Dominick nasedl na místo řidiče a já na místo spolujezdce.
„Proboha, tady je bordel!“
„Pravda. Vyhodíme to později. Hoď to dozadu.“
„Fajn.“
Po dvou hodinách jsme dorazili ke mě.
„Zazvoň, prosím. Vyhodím to.“ přikývl a zazvonil. Vylezla mamka a pozdravila ho. Vyhodila jsem všechny odpadky a přišla k nim.
„Ahoj, mami.“
„Zlato! Kde jsi tak dlouho byla? Co se stalo? Slyšela jsem, že Váš hotel vybouchl, co se tam stalo?!“ objala mě a brečela.
„Mami, zadrž. Jak vybouchl? Bylo toho hodně, ale jsme v pohodě! Teda.. Jen my dva. Pojďme dovnitř. Vysvětlíme Ti to.“ přikývla a pustila nás dovnitř.
Všechno jsme ji vysvětlili. Nemohla tomu uvěřit. Když se na to podívám, taky tomu nemůžu uvěřit. Kdyby mi tohle někdo řekl, myslela bych si, že si dělá srandu. Smrt Jacoba mě zasáhla nejvíc. Byl pro mě něco, jako bratr. A teď už tu není.
Po tvářích mi začínali téct slzy.
„Liss, zlato, už je to za námi. Neplakej.“ objal mě Dominick.
„Vy dva...“
„Jo, mami.“ usmála se na mě zářivým úsměvem.
„To jsem ráda.“
„Mami, bude Ti vadit, když u nás bude Dominick bydlet?“
„Samozřejmě jen do doby, než si najdu něco vlastního.“
„Dominicku...“
„Nebude.“ usmála se, zase.
„Půjdu si lehnout. Dobrou.“
„Hned jdu za tebou!“ přikývla jsem a vydala se do svého pokoje. Jen co jsem si však lehla, tak se mi spustili slzy. A později usnula.
