Liss
Já toho kluka zabiju! Jen co jsem otevřela skříň, tak všechno, co v ní bylo, se vysypalo na mě.
„Dominicku?!“
„Copak?“
„Nesměj se! Beztak je to Tvoje vina!“
„Moje? Ty si se k té skříni přiběhla, jak k dortu!“ tentokrát jsem se rozesmála naplno.
„K dortu? Vážně? Ty máš divné přirovnání!“ teď už se smál i on. Ale naší chvilku musel někdo přerušit. Ano, jeho otec. Polkla jsem. Něco mě na něm děsí.
„Co chceš?!“
„Mohl by jsi se chovat ke svému otci slušněji?!“
„Ptám se Tě naposledy, co chceš?!“
„Promluvit si.“
„Ne.“
Zatím co se tam hádali, jsem balila Dominickovi věci. Nebylo mi dvakrát nejlíp, když jsem musela stát ve stejné místnosti, jako oni. Nesnáším hádky. Povzdechla jsem si, když jsem dávala poslední věci do kufru. Zapla jsem ho a s funěním ho postavila na zem.
„Neboj, otče. Až vypadnu, tak už se nevrátím. Sám si to chtěl, ne?!“
„Uhm.. Omlouvám se, že Vám do toho vstupuji, ale už se tu hádáte nejméně půl hodiny. Takže... Jestli dovolíte, tak bych vzala kufry do auta a počkala tam.“ Dominickův otec na mě hodil nenávistný pohled. Chtěla jsem odejít z tohohle pokoje. Z bytu. Ale nemohla jsem, protože stál ve dveřích a nehodlal uhnout.
„Jo, máš pravdu. Měla by jsi vypadnout a neotravovat mého syna!“ koukla jsem se na něho udiveně. Sklopila pohled a cítila, jak mě v očích štípou slzy.
„Dovolíte?“
„S radostí!“
„Liss! Počkej!“ vyběhla jsem z bytu. Běžela jsem až k autu, kde jsem si sedla na místo spolujezdce a nechala slzám volný prostor. Lekla jsem se, když se zavřel kufr a otevřeli dveře od auta.
„Liss, jsi v pohodě?“
„Jo, asi jo“
„Je mi to líto. Neměl Tě vyhazovat.“ poprvé jsem se na něho podívala a málem vyjekla.
„Co se Ti stalo?!“ měl roztržený ret, monokla a z nosu mu tekla ještě krev. Vytáhla jsem kapesník a utřela mu tu krev.
„Trochu jsme se porvali.“ pokrčil rameny, jako kdyby se nic nestalo.
„Troubo!“
„Nenechám, aby nějaký kretén urážel moji holku!“ povzdechla jsem si a hlavu opřela a koukala před sebe. On si mě však otočil tak, abych na něho viděla. Musela jsem se usmát. Spojil naše rty. Když nás však vyrušilo ťukání na okýnko z mé strany. Lekla jsem se a podívala se, kdo to je.
„Mami?“ šeptl Dominick.
Otevřela jsem okýnko.
„Ahoj, Ty musíš být Liss. Moc se omlouvám za něho.“
„Dobrý den, to je v pohodě. Už jsem si na tyhle typy zvykla.“
„Tak... Hodně štěstí.“
„Děkujeme.“ usmála jsem se a Dominick nastartoval.
Celou cestu jsme ani jeden nepromluvil. Vystopili jsme a já chtěla vzít alespoň jednu tašku. Ale Dominick jako by mě neviděl. Šla jsem mlčky za ním. Odemkl a já měla co dělat, abych si chytla dveře dřív, než se zavřeli. Úplně mě přehlížel. Ignoroval. Bylo mi z toho na nic. Vběhla jsem do pokoje, zavřela jsem dveře a hned padla do postele. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně. Ani jsem si neuvědomila, že brečím. Vstala jsem a šla do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla.
„Nesnáším se!“ zařvala jsem, že to musel slyšet celý dům a dala pěstí do zrcadla, které se ihned rozbilo a já spadla na zem přímo do těch střepů. Stále jsem brečela. Ruka mě štípala, ale neřešila jsem to. Po chvilce jsem se zvedla a zamířila kolem Dominicka do pokoje. Ani se na mě nepodíval. Zase se mi nahrnuli slzy do očí. Připadám si jako vzduch.
Přišla jsem do pokoje a zamkla se. Lehla jsem si do postele a skoro hned jsem usnula.
