Vylezli jsme z tunelu celý špinaví a hladoví. Byly jsme uprostřed Japonska. Neměli jsme peníze.
„Jak daleko jsme od hotelu?“
„Jacobe.. Opravdu teď myslíš na hotel?“ uchechtl se Dominick.
„Ještě pořád tam máme kufry.“
„To má zase pravdu.“ přikývla jsem.
„Od hotelu jsme.. Ulici. Fajn. Takže uděláme tohle. Lukasi a Jacobe. Dojděte do hotelu pro důležité věci. Nahradí oblečení a peníze.“ kluci přikývly.
„A vemte moji kosmetickou taštičku!“
„Liss, nepotřebuješ se namalovat.“
„Já vím, ale mám tam peníze a důležité věci.“
„Fajn. Sejdeme se za dvě hodiny před obchodem s mangou. Je tam rušno a nikdo nás nebude podezírat.“ všichni jsme souhlasili. A kluci se rozeběhli směr hotel.
„Jak ti je?“
„Nic moc.“
„Pojď, koupíme pití“
„Nemáme peníze.“
„Máme.“ vytáhl z kapsy pár bankovek.
„Kde si je vzal?!“ vyjekla jsem.
„Té sestřičce“ pokrčil rameny, jako kdyby se nic nestalo. A to mě rozesmálo.
„Copak?“
„Nic, nic.“
„Tak pojď“ vzal mě za ruku a už mě táhl k nejbližší sámošce. Chvilku se tam na něčem domlouval s prodavačem, než přišel s úsměvem za mnou.
„Co jste řešili?“
„Můžeme si vzít nějaké oblečení. Ptal jsem se, jestli neví o tom, co se děje. Prý ano. Tu skupinu hledají už místní policisté. Ale nikdy ji nenašli, protože všichni, co se tam dostali, nedokázali přesně určit, kde se nachází... Na! Tohle si vem.“ přikývla jsem a vzala si černé kalhoty, černé triko a černou mikinu.
„Miluju černou“ zamumlala jsem.
„Já vím. Tak, vemem ještě flašku vody a jdeme.“ zaplatili jsme a vydali se na smluvené místo. Když jsme po půl hodině přišly, kluci už tam byly.
„Na, tady máš tu taštičku.“
„Díky.“ vzala jsem si ji, otevřela a hledala prášky. Vzala jsem je a zapila.
„Na co to máš?“
„Uhm... To ti povím příště.“
„Co teď?“
„Jdeme na policii.“
„Máš pravdu, pokud je Pravda to, co jsi říkal, tak musíme zasáhnout. “
„Ale... Kde je tu policie?
„Dobrá otázka, Lukasi.“
„Zeptám se.“
