Na policii jsme dorazili asi za půl hodiny. Byli bychom tam rychleji, ale kvůli mě jsme museli jít pomalu. Všechno jsme jim řekli, ale něco se mi nezdálo. Potom, co jsme vyšli, jsem přišla k Dominickovi a zatahala ho za rukáv. Otočil se na mě s nechápavým výrazem.
„Něco se mi na tom nezdá.“
„Co tím chceš říct?“
„Ten policista... Byl mimo. Skoro nereagoval. Nic si nepsal. Zkrátka se mi na tom něco nezdá.“
„Dominicku, Liss má pravdu.“
„Vím.“
„Myslíte, že dostal něco, aby nic nemohl říct?“
„Jacobem, ty jsi pako.“ zasmál se Lukas. Co to s ním je?!
„Cože?“
„Nic nedostal, jen ho nezajímáme.“
„Lukasi, co je to s tebou?“
„Nic“
„Jste obklíčení.“ cože? Jak nás našli? Proč nám nedají pokoj? Začala jsem se klepat. Dominick mě chytil pevně za ruku. Jacob byl hned u něj. Jen Lukas byl s tou sestřičkou, kterou jsme potkali v té budově.
„Až řeknu teď, tak zdrháme, ano?“ šeptl. Přikývli jsme.
„Lukasi! Co to děláš?!“
„Jacobe, sklapni!“
„Liss...Jacobe... Teď!“ utíkali jsme a ani jsme nevěděli kam. Uslyšeli jsme výstřel a pak výkřik.
„Jacobe!“ pustila jsem Dominicka a běžela k němu.
„Liss! Zmizte!“ v očích jsem měla slzy.
„Ne! Nemůžeme Tě tady nechat!“
„Vypadni! Budu v pohodě, ale běž!“
„Liss, zlato, musíme jít“
„Jacobe...“ další výstřel. Lekla jsem se. Dominick mě chytil za ruku a táhl pryč. Jacob se usmál, než spadl hlavou do trávy. Je mrtvý. Začala jsem brečet a kdyby mě Dominick nedržel, asi bych spadla. Zatočili jsme za roh a já se svezla po zdi. Neměla jsem sílu stát.
„Liss, v pohodě?“
„Ne! Kurva, jak bych mohla být v pohodě, když jeden z mých kamarádů je mrtvý a druhý se přidal k nim!“ začala jsem zase brečet. Je to moje vina. To já je přivedla do pasti.
„Musíme na letiště.“
„Cože? Jak?“
„Musím Tě dostat domu.“
„Ale ty poletíš taky!“
„Uvidíme.“
„Pokud nepoletíš ty, tak nepoletím ani já!“
„Ale...“
„Už jsem řekla. “
„Fajn“ poraženecky si povzdechl.
„Chci domu.“
„Hm..“
„V pohodě?“
„Ne, nemám kam se vrátit. Rodiče mě doslova vyhodili z bytu. Pohádali jsme se. Budu si muset něco najít.“ pokrčil rameny a koukal na protější zeď. Chvilku jsem přemýšlela, než mě něco napadlo.
„Bude to znít šíleně, ale... Můžeš bydlet u nás.“ nepodívala jsem se na něho. Ale cítila jsem jeho pohled.
„Liss...“ oslovil mě jemně.
„Hm?“ podívala jsem se na něho. A on mě jemně políbil.
„Děkuji.“
„N-nemáš zač.“
„Copak?“ uchechtl se.
„Nic, nic.“ usmála jsem se.
„Dobře, můžeme na to letiště?“
„Jo, můžeme.“ zvedla jsem se, ale zamotala se mi hlava.
„Na, tady máš vodu.“
„Díky.“ napila jsem se, ale něco jsem tam nechala.
„Jdeme.“ přikývla jsem, chytla jsem Dominicka za ruku a vydali jsme se na letiště.
