Room! (FF - Zayn Malik)

Room! - part four

"Ty... Já... Nemůžu uvěřit... Ty malá..." nedokázal ze sebe dostat souvislou větu.

Podařilo se mu od stoličky odvázat, postavil se a snažil se všechno pochopit. Na tváři se mu zjevil záblesk porozumění a v ten moment jsem věděla, že je zle. Rozběhla jsem se ke dveřím, ale předběhl mě a postavil se mezi mě a dveře a tak mi znemožnil únik.

"Ty... Ty jsi podplatila tu malou zmiji, aby mi spolu se všemi těmi haranty udělali nejhorší den mého života,"  pomalu odcekával každé jedno slovo a takového naštvaného jsem ho ještě neviděla.

Kdyby měl nůž, určitě by mi s ním podřezal a moji mrtvolu by zahrabal někde v lese.

"Ano. Přesně tak. Podplatila jsem tu malou, aby ti z dnešního dne udělala peklo," přiznala jsem se. Tón mého hlasu nečekal. Nebyl zahanbený, ale naštvaný. Cítila jsem, jak to ve mně začíná vřít.

"Proč?"

"Ty se ptáš proč? Kvůli tobě mám všechny bílé věci růžové. Spal jsi s nějakou plastikovou blonckou na mojí posteli. Dělal jsi to na mojí posteli," každým slovem jsem zvyšovala hlasitost a poslední větu jsem vřískla.

"Já jsem tě varoval. Řekl jsem, že ti udělám ze života peklo, když zůstaneš," řekl a probodával mě vražedným pohledem.

Pohled jsem mu opětovala a cítila jsem, že můj hněv roste každou sekundou.

"Chováš se jako malé děcko," křikla jsem.

"Nenávidím tě," vřískl.

"Já tebe taky. Od prvního momentu, co jsi vkročil k nám do domu, ses choval jako naprostý debil. Vždy sis o sobě myslel, když já jsem byla jediná, která s tebou hned neskončila v posteli, tvoje ego a hrdost to nesnesli."

"Nenamýšlej si, dobře?"

"Já si nenamýšlím. A kdo se nasral, když jsem ho ignorovala a nečuměla na něj, jako kdybych viděla anděla? Nevíš, kdo by to mohl být?"

"Já jsem se nenasral!"

"Vážně? A proč jsi potom do mě rýpal a kecal o tom, že jsem tlustá? Moc dobře jsi věděl, že je to jedna z věcí, které mě naserou!"

"Nudil jsem se," jednoduše řekl, ale oba jsme věděli, že to není pravda.

"Vážně? A proč jsi natřel moji kočku narůžovo?"

"Namalovala si mě jako štětku a potom jsi můj obličej nafotila a dala všude."

"Naháněl jsi mě po dvoře s hadicí."

"Vyvěsila si moje trenky na stožár."

"Dal sis na hlavu moji krajkovou podprsenku a chodil s ní po městě. Vykřikoval jsi, že je moje!"

"Vyholila jsi mi půlku hlavy a obočí!"

Hněv ve mě rostl a rostl až vybouchl.

"Nedokážu pochopit, co na tobě všichni viděli. Stal se z tebe jen obyčejný fěťák," křikla jsem mu do obličeje.

"Harry ti něco řekl?" zeptal se potichu.

"Ne. Přišla jsem na to sama. Měl jsi změny nálad a oči podlité krví. Kruhy pod očima a byl jsi bledý. Jednou jsem tě viděla s nějakýma feťákama..." řekla jsem potichu.

Ještě stále jsem byla naštvaná, proto jsem mu vmetla do tváře:

"Harry by to nikomu neřekl. Pomohl ti z nejhoršího. Udělal z trosky to, co jsi teď. Jak tě mohlo napadnout, že by to někomu řekl?"