Room! (FF - Zayn Malik)

Room! - part twenty-nine

Zayn:

Právě jsem se vrátil od kluků. Konečně! Ještě teď mě bolelo břicho, tolik jsem se smál. Vůbec jsem nechápal, jak je některé kraviny, které řekli, mohli vůbec napadnout. To předse nešlo. Ale smál jsem se jako blázen.

"Zayne," křikla Liv.

Byl jsem v předsíni a ona byla v kuchyni. A to, jak křičela, se mi vůbec nelíbilo. Utíkal jsem za ní a viděl ji, jak se drží za bříško jednou rukou a tou druhou se přidržuje kuchyňské linky. Pod ní jsem uviděl na kachličkách průsvitnou vodu. Na tváři měl bolestnou grimasu a celá se chvěla.

"Zayne. Mně odtekla plodová voda!"

"No to vidím! A co to znamená?" zeptal jsem se.

Zvedla hlavu a podívala se na mě tak, že kdyby dokázala vraždit pohledem, ležel bych teď na podlaze s vystrčeným jazykem.  V té chvíli vypadala, že kdyby měla po ruce cokoliv ostrého, vzala by to bez ohledu na, jestli rodí a zabila by mě.

"Zayne! Já rodím!"

"Prokrista! To vážně? Tak brzo?" zeptal jsem se pochybovačně.

"Není to brzo! Vždyť jsem už měla termín... Áááá!" najednou křikla.

"Co je? Co se děje?" vykřikl jsem poplašeně.

"Kontrakce."

"A co mám dělat?" zeptal jsem se zmateně.

Vzpomeň si na to, co ti předtím říkala Liv.

"Fajn, takže mám zavolat do márnice..."

"Nemocnice!" opravila mě s křikem Liv.

"Zavolat do nemocnice..." řekl jsem a rozběhl se k telefonu.

Vytočil jsem číslo a čekal, než to někdo vezme. Naštěstí jsem nemusel čekat dlouho.

"Prosím? Jak vám můžu pomoci?"

"Nemocnice?"

"Ano!" řekla mi asi sestřička.

"Moje žena rodí!"

"Dobře, můžete nám dát vaši adresu?"

Nadiktoval jsem ji adresu  myslel jsem, že to bude konec, ale ona se mě chtěla zeptat ještě na něco.

"A už jí odtekla plodová voda?"

"To je to něco, co vypadá jako voda, ale voda to není?" zeptal jsem se a až potom jsem si uvědomil, že to vyznělo, jako bych byl úplný debil.

"Ano, to je přesně ono," řekla mi sestřička úplně klidným hlasem. Asi byla na podobné věci zvyklá.

"Tak potom ano, odtekla jí i plodová voda."

"Áááá..." křičela Liv.

"A jak často má kontrakce?"

"No to netuším, ale počkejtem dám vám ji k telefonu," řekl jsem a přiblížil telefon k Liv.

"Áááá..." křikla Liv a po pár sekundách znovu.

To stačilo, znovu jsem si dal telefon k uchu.

"Vydržte, za chvíli k vám přijede sanitka, zatím prosím, připravte věci," řekla sestřička a položila to.

"Takže a teď vzít tašku," řekl jsem a utíkal do ložnice pro tašku, kterou si balila Liv přibližně před týdnem.

Když jsem se vrátil do kuchyně, Liv tam pořád stála a zhluboka dýchala. Přišel jsem k ní a pohladil ji po tváři.

"Neboj se zlato, všechno bude v pořádku," usmál jsem se.

Usmála se na mě taky a já jsem se rozběhl k telefonu, abych zavolal klukům, že už přišel čas.

"Takže, ještě zavolám klukům, dám kočku sousedce a můžeme jít," mrmlal jsem si pod nos, ale Liv mě slyšela.

"Počka! Jakou kočku? My nemáme kočku!"

"My... my nemáme kočku? Do řiti! A koho potom byla ta kočka, kterou jsem naháněl po zahradě se sekačkou?" zamrmlal jsem si a Liv se na mě zděšeně podívala.

"Neboj se...nic se jí nestalo..."

***

"Hluboký nádech a hluboký výdech, dobře?" zeptal se doktor.

Hluboký nádech... hluboký výdech...

Bože! Podíval jsem se kolem sebe a všude byli lidi v bílém a zeleném a všude byla krev. Cítil jsem, že každou chvíli odpadnu, ale Livina ruka mi to nedovolovala, protože prsty s nehtama zarývala hluboko do masa.

"Nenávidím tě!" křičela na mě a já se cítil zahanbeně.

Držel jsem její ruku, zatím co ona rodila. Všechno se najednou odehrálo strašně rychle a teď jsem si připadal jako ve zrychleném filmu. Ani jsem se nenadál, když najednou lékař říkal, že už vidí hlavičku, ramínka, tělíčko a nožičky.

A najednou bylo jedno z mojich maličkých na světě. A hned za ní přišla i druhá. Liv si pořádně vydýchla a konečně uvolnila moji ruku a já jsem mohl konečně omdlít. Rozvalil jsem se tam, jak jsem byl dlouhý a široký. Probudil jsem se až na nemocničním pokoji. Trochu jsem se vzpamatoval a zjistil jsem, že Liv leží v posteli.

Usmál jsem se a přiběhl k ní. Ona mě okamžitě šťastně objala a zasmála se. Oznámila mi, že naše holčičky jsou v naprostém pořádku a za chvíli nám je přinesou ukázat.

V té chvíli do pokoje vběhli kluci a všichni jsme se poobjímali. Smáli jsem se a po chvilce nám sestřičky přinesly malé. Jednu daly Liv a druhou mně. Obě dvě byly nádherné. Takové zlaťounké... Byly zabalené v růžových přikrývkách, byly čisťounské a spaly. Podíval jsem se na Liv a viděl, s jakou láskou se dívá na holčičku, kterou držela právě v rukách.

"Tohle bude Zoe," řekla Liv a podívala se na miminko, které držela v náručí.

"A tohle bude Emma," řekl jsem a podíval se na Liv.

Šťastně se usmívala a najednou jí začaly téct slzy po tvářích. Slzy radosti.

"Miluju tě," usmála se a já se neovládl a taky mi jedna slza sklouza po tváři dolů.

"Miluju tě a děkuju," usmál jsem a znovu se zadíval na tu krásnou holčičku v mé náručí.

Takže je tady další díl a možná přidám ještě jeden dnes večer, protože zítra a ve čtvrtek asi nebudu mít čas. Ve čtvrtek mám volno, takže si dělám výlet do Londýna, takže půjdu ve středu brzy spinkat, ať vydržím :D a ve čtvrtek budu jistě mrtvá, taže asi až v pátek :) No snad se vám díl líbil a moc děkuju za hvězdičky a komentáře :)