Nechej mě být! (Ereri)

11.

Světlo. Moc světla. Víčka mám těžká a oči mě pálí. Ovšem...to není ta jediná věc, co mě bolí. Celá hlava mě bolí. Třeští mi v ní a celkově jsem nějaký pomatený.
Kde to jsem?
Je tu tolik světla, že ani nevidím.

,,Jsem mrtvej... Bezva..." šeptnu si pro sebe. Pomalu mžourám očima a koukám kolem sebe.
Předemnou se něco rýsuje. Nedokážu rozpoznat co. Párkrát zamrkám a hned vidím líp. Stůl. Pracovní stůl. A já jsem na posteli. Ovšem ne ve svojí...

Vedle mě se ozve chrupnutí a já trochu povyskočím leknutím. Otočím se za zvukem a snažím se rozpoznat osobu sedící na židli. Vidím celkem rozmazaně, osoba sedí moc blízko.
Ale jakmile si uvědomím ty havraní vlasy, srdce mi vynechá hned několik úderů.

Hlídal mě celou dobu... Teda hlídal... No...
Je roztomilý.
Sedí na židli jako pravítko, má nohu přes nohu, hlavu opřenou o opěrku. Vlasy mu padají do obličeje, má lehce otevřená ústa a z nich mu teče menší slinka.
Usměju se nad tím obrázkem.

Jsem rád, že jsem z té místnosti venku. Zrak se mi opět vrátil do normálu. Pak zjistím, že jsem na ošetřovně.
Něco je ale jinak. Hodně jinak. Rozhlížím se po místnosti. Vše je stejné, jako když jsem tu byl kdysi.
Pak prohlížím i své tělo. Končetiny mi nechybí, nějakou větší újmu, než zranění hlavy nemám. A to, že mám tvář už hladkou jak dětská prdelka a vlasy v téměř stejné délce jako kdysi, to mi takovou starost nedělá. Tak co to je?
Najednou jakoby se mi v hlavě rozsvítilo.
Nic neslyším... Sluch mám v pořádku, jen mi chybí ten hlas, který jsem tolik nechtěl poslouchat.
Není tu...

,,Haló?" řeknu si pro sebe v hlavě, abych se ujistil, zda tam opravdu není.
Netrpělivě čekám. Vteřina...dvě...tři...čtyři... Nic...
Žádná odezva.
Mám pocit, že umřu štěstím. Není tam! Jsem volnej... Já jsem kurva volnej!

,,Yess," dám ruku v pěst a jakobych zatáhl za nějakou páku ji přitáhnu k tělu.
Pak si ale uvědomím, že zrovna potichu to nebylo.

,,E-Erene?" zamumlá doktor Ackerman a pěstmi si mne víčka.
Pak se na mě podívá. Já se jen přiblble usmívám a čekám, co udělá.
Chvíli na mě jen kouká unavenýma očima, ale pak najednou vyletí ze židle, ta spadne za zem a Levi mi skočí kolem krku.
Jsem tak rád, že ho vidím. Tak moc rád.
Z očí se mi linou slzy a smáčí tak jeho bílou košili, kterou i pevně drtím v pěsti.

,,Jsi v pořádku..." vydechne a dál mě pevně drží.
,,Tohle mi už nedělej...rozumíš?" chytne mi pevně hlavu do dlaní, tak, aby mi nesáhl na ránu. Dívá se mi do očí. Taky zadržuje slzy. Oči se mu lesknou tak, jako nikdy a já, aniž bych pohledem přešel jinam, přikývnu.

Pak mi najednou přistanou jeho rty na mých. Oči doširoka překvapením otevřu, ale pak si vzpomenu na to, co mi řekl, než mě do místnosti zavřeli.

,,Miluju tě..." vydechnu slova do polibku a dál se nechám objímat. Hodnou chvíli nic neříkáme. Já už slzy zastavil. Chvíli bude trvat, než si zvyknu na život bez otravného hlasu v hlavě. Ty činy ale nezmizí...

,,Erene?"

,,Hmm?"

,,Dal jsem výpověď..."