Nechej mě být! (Ereri)

19.

Nic jsme už neprobírali a šli rovnou spát, jenže u sebe se mi spí blbě.
Ležím v posteli a přemýšlím, zda jít za Levim. Tady neusnu. Nemusím se o to ani pokoušet.
Nakonec se zvednu a pokoj opustím.

Váhavě se ještě zastavím před jeho pokojem.
Zhluboka se nadechnu a na dveře zaklepu. Třeba je ještě vzhůru.
Když se nic neozve, vejdu dovnitř.
Spí... Je tak kawaii...
Černé vlasy rozcuchané a tvář klidná.
Nikdy není roztomilejší víc, než když spí...

Usměju se pro sebe a vydám se k jeho posteli. Opatrně, tak abych ho neprobudil, si lehnu vedle něj.
Neprobudí se, jen se trochu zavrtí a zamrčí.
Jednu ruku mu přehodím přes pas a pomalinku ho přitáhnu k sobě.
Znovu téměř žádná odezva, a tak mu zabořím nos do vlasů a zavřu oči.

,,Erene?" rozlehne se tichem pokoje. Promluvil zcela normálně, ale znělo to, jakoby to zakřičel. Ani se nehne. Dál je přitisklí k mému tělu.

,,Hmm?" zahučím mu do vlasů a chovám se jakoby nic.

,,Nic..." vydechne a uvelebí se v mém objetí.
Je mi líp. Daleko líp...
I kdyby to tak nebylo, cítím v Levim největší podporu, než jsem kdy měl...

Ráno bylo klidné. Byl jsem celkem vyspaný. Levi stále klidně oddechoval a já ho nechal dál spát.
Vstal jsem a odešel do kuchyně.
Jenže jakmile jsem zahlédl dvě děti stále spící na gauči, vybavil se mi včerejšek...
A nejen to...

Šel jsem klidně... Až děsivě klidně...
Předemnou ležela žena... Žijící žena s krví na rukou i nohou.
Na tváři jsem měl šťastný výraz...
Nebyl můj, ale byl na mém obličeji.
V očích mi jiskřilo s pohledem na tu čerstvou krev...
V břiše jsem měl motýlky pokaždé co ta žena vykřikla...zaprosila o život...
,,Prosím...ne..." vzlykala dál, ale já své kroky nezastavil.
Dlouhá rána na krku, několik bodnutí na těle...
Žena byla zticha... Už nic neřekla, neprojevila žádnou známku života...
A já byl spokojen...

,,Erene? V pořádku?" ozve se zamnou šeptavý hlas.
Jen mlčky přikývnu a podívám se na něj. Sotva se probudil a už je na nohách...
Rozcuchaný, oči téměř zavřené a nakřápnutý hlas.

Promnu si obličej. Až teď jsem si všiml, že mi tečou slzy. Levi si toho nejspíš všiml. Starostlivě mě skenuje pohledem. Já se jen usměju a zamířím do kuchyně.

Celý den jsem se na ty děti nemohl ani podívat. I když se usmívaly a smály se, pořád jsem v nich viděl jejich mrtvou matku.
Levi to na mně vidí. Snaží se o ty děti postarat sám.
Byla možná blbost je sem vzít...ale nemohl jsem to vědět.

Sedím zavřený v pokoji. Koukám buď na nějaké seriály nebo si čtu.
Nepomáhá to...
Pořád vidím mrtvé oči jejich matky...

,,Pošleme je pryč..." ozve se Levi, který za sebou zavírá dveře a pak zamíří přímo ke mně.
Jen se na něj zmateně podívám a odložím mobil s rozečtenou fanfikcí.

,,Jak to myslíš?" posadím se a naznačím mu, aby si sedl vedle mě.
Udělá tak a zhluboka se nadechne.

,,Pošleme je někam jinam. Třeba by se mohla postarat Hanji nebo je dáme do dětského domova. Trpíš kvůli nim, vidím to..."

,,Netrpím kvůli nim...ale kvůli sobě," vydechnu a plácnu sebou znovu do peřin.

,,Tak či onak, nemůžeš být zavřený jen v pokoji..." dodá. Nechci je posílat pryč. Zažily si hodně. Nepotřebují další přesun.
Budu se s tím muset naučit žít.
Ne... Chci se s tím naučit žít.

,,Nechci je posílat pryč..."

,,Takhle se z toho ale nedostaneš," odsekne pevně.
Jen pohodím rameny a do ruky vezmu znovu mobil s rozečtenou fanfikcí.

,,Erene!" zvýší hlas, ale já ho nevnímám. Nechci ho vnímat... Kdybych s ním ještě chvilku mluvil, asi bych se rozbrečel.

,,Erene, sakra tím, že budeš trucovat nic nezískáš!" pokračoval. Nic neříkám. Mlčím. A i když vypadám, že jsem zabraný do příběhu na wattpedu, nečtu ho. Nedokážu to.
Nechci Leviho vnímat, ale číst fanfikci taky nedokážu.

,,Levi kurva vypadni!" prudce se posadím a hodím po něm nejbližší věc, kterou jsem po ruce měl.
Polštář...
Jsem naštvanej. Ne na něj, ale na sebe.
Nedokážu se smířit se svou minulostí...

,,Vypadni! Vypadni! Vypadni! Nech mě bejt! Jestli si myslíš, že tím, že na mě budeš řvát něco spravíš, tak si na omylu!
Jsem prostě vadnej Levi! Jsem posranej a můžu si za to sám, tak netrestej ta děcka, ale mě! Vyhoď mě, ne je!" nechám všechno vyplavat na povrch.
Nenávidím ho... Miluju ho...

,,Erene-"

,,Vypadni! Nenávidím tě!" zařvu tak, že se mi hlas skoro zadrhne v krku. Už to ani nezní jako můj hlas. Takhle vzteklý jsem snad nikdy nebyl.
Pevné jsem hleděl Levimu do očí. Koukal na mě a já nemohl uvěřit, že jsem ho dokázal vystrašit.
Já...

Co jsem to udělal. Chci se omluvit. Chci říct, jak mě to mrzí. Nechtěl jsem ho vyděsit. Nechtěl jsem ho od sebe odtáhnout. Ale tohle jsem právě udělal.

Proč to kurva nejde! Proč to nedokážu! Teď jsem na něj chrlil jedno slovo za druhý, a náhle neřeknu nic?
Panikařím... Vnitřně běhám zběsile dokola. Cítím se stejně jako u své první vraždy...

Naprázdno otevírám pusu. Nic... Ani hláska. Levi jen zamrká, vydechne a otočí se k odchodu.
Neodcházej... Prosím...
Omlouvám se... Miluju tě...
Vstanu rychle z postele a chci ho chytit.
Chci ho vzít za ruku, otočit k sobě a obejmout ho. Omluvit se...

Už jen kousíček. Už jen pár centimetrů...
Jenže... Náhle padám k zemi. Co se děje? Zatmí se mi před očima. Pak už si pamatuju jen volání mého jména.

Po kurva dlouhé době další kapitola 😅
Ve škole se to začíná spravovat, takže nejspíš budu časem vydávat zase pravidelněji :3