Nechej mě být! (Ereri)

22.

,,Hej spratci! Vraťte mi sakra ten čaj!" vzteká se Levi a nakrknutě chodí za dětmi, které mu, jak už jste slyšeli, ukraly jeho čaj.
Je doslova nasraný. A já se nezmůžu na nic jiného, než se smát.
Sebastian a Anna si čaj přehazují mezi sebou a Levi mezi nimi pobíhá jako šikanované dítě.

,,Sakra Erene, tak už jim něco řekni!" křikne na mě, ale já jen zakroutím hlavou.

,,Kdepak Levi. Celkem dost se bavím, tak proč to ukončovat?" nahodím pobavený výraz a dál pozoruji scénku předemnou.

Levi se zastaví. Zhluboka se nadechne.

,,Jestli mi okamžitě nevrátíte ten čaj, budete mít peklo do konce života," prohodí, ale dětem to nějak nevadí.

,,Jo? A jaké prosím tě?" prohlásí Anna odvážně a směje spolu se Sebastianem.
Levi se jen uchechtne.

,,Tak zaprvé, budete mít zákaz koukat na televizi. Za druhé, dneska budete bez večeře. Jo...a...na večeři jsou špagety. Za třetí, budete chodit brzo spát, bez odmlouvání," prohodí ledabyle a založí ruce na hruď.
No... Čekal jsem horší trest, ale na jejich zastrašení to stačilo.
Anna s omluvným pohledem donesla čaj zpět Levimu. Se Sebastianem se sborově omluvili a zalezli do pokoje.
Já se stále smál...
Bylo to komické. Leviho výška mu nepovolovala dosáhnout na čaj hozený vzduchem. Takže tady skákal a snažil se dosáhnout.

Hned co děti zmizí v pokoji, Levi si oddechne a svalí se vedle mě na pohovku.
Mlčel, jen zhluboka dýchal.
Já v klidu pozoroval, jak se mu zvedá a klesá hruď, mizí červené tvářičky a jak si pomalu dává rozcuchané vlasy dopořádku.

,,Jak ti je?" zeptá se po chvíli a zvědavě se na mě podívá. Vím co myslí.
Hned co jsem Leviho odnesl do bytu, se probudil. Položil jsem ho na zem s tím, že do pokoje odejde sám. Jenže jen co se postavil na zem, udělalo se mi nehorázné horko a všechno bylo jako kdysi.

,,Teď už je mi líp," usměju se a přitáhnu si ho k sobě. Dám mu pusu do vlasů.
Nesmím zapomenout na dnešní úkol. Levi o něm neví... A nikdy vědět nebude...

,,Půjdu na chvíli k Jeanovi, jo? Potřebuje s něčím pomoct," prohodím a vstanu z pohovky.

,,Jasně. A kdy budeš doma?" zeptá se a já jen kývnu rameny.

Pak už ale odejdu z bytu a mířím přes město k jednomu místu.

Květinářství. Místo, jež překypuje tou nejroztomilejší, nejvoňavější a nejotravnější věcí na zemi.
Logicky... Kytky.
Nikdy jsem je nemusel... Proč taky?
Květiny jsou všude.
Jsou jedním ze symbolů romantiky.
A zase... K čemu romantika?
Když oba dva chtějí jedno a to samé... Proč to prodlužovat?
Nicméně já tady nejsem kvůli kytkám.

Z květinářství momentálně vyšla osoba, na níž čekám. Ta ženská mi sužuje život.
Kouká po tom, co je moje a to se mi nelíbí...

,,Ahoj Petro!" příběhnu za ní a usměju se od ucha k uchu.

,,Jee...ahoj Erene... Tak co? Jak je Levimu?" zeptá se a mně se začne vařit krev v žilách.

Změním otázku co se staráš na odpověď:,,Už je mu líp."

Kráčeli jsme městem. Ona mířila domů, ale já nikam. Kam jde ona, tam jdu já.
Jdeme odlehlou části města. Nikdo tu není. Je sobota večer, takže otevřeno má opravdu jen málo obchodů.

Nechám Petru, aby šla tak metr předemnou. Ne... Vůbec jí nepřijde divné, že jdu za ní na dva metry širokém chodníku.
Miluju lidskou nevšímavost...

Využiji situace. Žádná auta, žádní lidé... žádní svědci...
Vytáhnu ostrou lesklou věc, kterou jsem měl celou dobu schovanou pod kabátem.
Nůž... Snad se nebude černovlásek zlobit, že jsem si ho vypůjčil.

,,Erene? Co se- Proč máš ten nůž?!" zeptá se vystrašená zrzka. Ovšem já nikdy obětem neodpovídal na otázky.
Jen se zeširoka usměju a nakloním hlavu trochu stranou.
Petra couvá, zatím co já jdu směrem k ní.
Je šero. Skvělé to počasí na zábavu.

Náhle se zrzka rozuteče. Utíká pryč, ale já za ní neběžím. Proč? Protože je mi víc než jasné, že zahne tam, kam zahla většina mých hraček.
Ulička.
Lidská blbost... Opravdu. Proč ulička? Nikdy to nepochopím.

,,Nech ji bejt!" křičí ten nebohý chlapec v mé hlavě. Ten, jehož tělo si vždycky rád vypůjčím. Ten, jehož věčná agresivita mě vrátila zpět. Opravdu... Měl by se naučit, že nic se nemá přehánět.
Ovšem...kdyby s Levim tehdy nešukal v tom autě, Levi by nebyl unavený. Eren by ho nemusel nosit nahoru a nemusel potkat starající se Petru. Nikdy by se ten kluk tak nenaštval. To díky ní jsem prakticky tady...

,,Tichučko Erenku... Tichučko," upozorním ho. On však dál křičí. Nu což. Nevnímám ho...

V klidu jdu do uličky za ní.
Za popelnicí je slabá záře. Ta mrcha má mobil...logicky. S nezájmem jí ho seberu.
Policie...jak originální.

Jen nesouhlasně zamlaskám a pak už se uličkou ozývá jen křik.