Nechej mě být! (Ereri)

1.

Sedím v rohu místnosti. Jedné jediné místnosti, určené jen pro mě. Tedy... Všichni si myslí, že je jen pro mě. A vlastně taky je. Jen... Já v ní přesto nevelím. Nemám ani komu.
Ale on má... On má...
Vládne mi. Rozkazuje mi. Nutí mě dívat se na odpornosti, jež dělá on... On!... Ale mým vlastním tělem.

Říká se, že puberta je těžké období jak pro holky, tak pro kluky.
První lásky, rebelství...
Ale u mě to byla ještě jedna věc. Jedna nejhorší věc, která může kdy někoho potkat.

V hlavě... V mé choré hlavě... Je tam jedna věc... Hlas... Ne můj, ne představivot. Ale prostě-hlas.
Mluví když nechci.
Pokřikuje když spím.
Nadává mi dennodenně.
Ovládá mě kdykoli se mu zamane.
A proto tady taky jsem...
Zavřený sám, po tmě. Bez oken. Jen s postelí a něčím, co má připomínat záchod.
Nebál bych se tu, ale kvůli němu ano. Kvůli tomu hlasu.

On... Provádí mi věci, které nechci dělat.
Proto mám dořezané ruce, nohy a i na krku mám jizvy.
Kdykoli se mu zachtělo, převzal kontrolu a...
Já bych na sebe nikdy takhle nesáhnul. I kdybych byl v sebevětších depresích, neublížil bych si.

Jsem tady v té léčebně zavřený snad čtyři roky. Nevím... Nepamatuji se.
Zavřela mě sem osoba, které jsem věřil. Když se jí svěřím, pomůže mi... Ale ona mě sem zavřela... Mikasa...

,,Erenku~" prozpěvující hlas v mé hlavě. Ne! Ne! Já nechci!
,,Erenku~" stále opakuje. Ale já nechci! Nechci aby vyslovoval mé jméno! Nechci aby na mě mluvil! Nechci aby byl v mojí hlavě!

Všechno je jeho vina... Za všechno může on, ne já...
On je zabil... On jim ublížil...
O čem to mluvím?
Mluvím o osmi vražách, devatenácti ublížení na zdraví a...a... P-patnáct znásilnění.
Ale já za to nemohl! Nechtěl jsem to udělat!
Jedna z objetí... Ta jedna jediná... Znal jsem tu oběť...
Můj dlouho letý kamarád. Znali jsme se už od školky.
Armin Arlert...
Malý ustrašený blonďáček. Přísahal jsem mu, že mu nikdo už neublíží, jelikož Armin byl vždy terčem šikany.
A nakonec... Nakonec jsem byl já ten, kdo mu ublížil! Kdo ho zabil!

,,Erenku~" ne... Ne... Ne! Drž hubu... Drž hubu. Drž hubu!
,,Drž už kurva hubu!" zařvu a doufám, že zmlkne, ale... Jakoby se mi to někdy povedlo...

,,Nekřič Erenku... Víš kdo pak příjde...ne?"

Vím... Vím... Chci ho tady... Nechci ho tady...
Chci...
Nechci...
Chci...
Nechci! Nemůžu!
On... On není zlý. Ale... Nevím, co si mám ohledně něj myslet.
Nevím...

Vždy když sem příjde, aby mě odvedl do sprch nebo na kontrolu... Propaluje mě šedýma očima.
Je menší a ta věc ve mě...ona... Ona mu chce ublížit.
Ne, že by ho neměla ráda. Chce to udělat ze srandy. Chce mě vidět trpět. Proto vždy když sem příjde, prosím ho, ať mi spoutá ruce.

Slyším kroky. Jdou sem. Nechoď sem!
Odemykání dveří, za nimiž se krčím já. Já a moje chorá mysl.
,,Co zase řveš, Jaegere?!" ten hlas. Ten, který bych mohl poslouchat pořád. Ten, který by mi v hlavě klidně mohl šeptat.

Ten, který chce hlas v mé hlavě umlčet...

Tak... První kapitolka na světě. Byl to těžký porod... Ne to psaní, ale výběr tématu XD
Každopádně... Užíjte si tuto kapitolku a následně ff :3

A Btw:
Otázka...
Tak mě napadlo...
Co kdybych udělala Ereri na Titanic? Jen návrh... Samozřejmě, trochu bych si to upravila, aby mi to sedělo (zejména konec XD).