Nechej mě být! (Ereri)

9.

Den 55.
Příjdu si jak sněhový muž. Jsem zarostlý a to tu nejspíš jsem jen něco okolo měsíce...dvou... Spíš dvou...
Jsem naprosto na dně. Člověk si na nudu stěžuje vždy, ale nikdy by si nikdo neřekl, že tahle je opravdu smrtelná.

Když jsme byl malý, nudil jsem se pořád, dokud jsem nepotkal Mikasu a Armina...
Hrávali jsme si venku. Na louce, na hřišti, na zahradě. Byli jsme taková nerozlučná trojka.
Na každý z těch dní jsem vždy vzpomínal s láskou. Až na jeden z nich...
Tehdy jsem ale netušil, kam se až dostanu.

Hráli jsme si venku. Konkrétně na zahradě mých rodičů. Vše bylo nádherné. Teplý, čerstvý vzduch v plicích a lehký vánek ve vlasech.
Jiskry v očí, úsměv na rtech a smích mých přátel v uších. Ale...
Nejen mých přatel. Samozřejmě i můj smích byl slyšet. Dokonce i nějaký smích navíc.

Ten smích. Napřed se zdál tak daleko, tak moc daleko. Pak blíž a blíž a nakonec... Zněl mi v hlavě. Díval jsem se na Mikasu a Armina, zda to slyší také... Nevypadali nijak zmateně... Vlastně vypadali tak, jako celou tu dobu před tím. Šťastně...
Bezstarostně...

,,Slyšíte ten cizí smích taky?" nedalo mi to. Musel jsem se jich zeptat.

Jak tak teď nad tím přemýšlím, ptát jsem se neměl. Ta odpověď mi zničila život...

,,Ne..." odpověděli jednohlasně.
V tu chvíli jsem si myslel, že blouzním. Že se mi jen něco zdálo...
Taky bylo už ticho...
Teda... Pouze do večera...

,,Erenku~" prozpěvoval si někdo.

,,Halo?" promluvil jsem do ticha a tmy svého pokoje. Byl jsem vystrašený. Nikoho jsem neviděl, přesto jsem slyšel ten hlas...

Stále sedím na zemi. Koukám do prázdna. To už opravdu vzpomínám? Že by byl konec? Konec všeho?
Ale tak... Vzpomínat by také neuškodilo... I když ne na tohle...

O tři týdny později se stala nehoda. Naši měli autonehodu. Zemřeli na místě. Rodiče Mikasi si mě vzali do péče. Jednak to byli rodinní známí a jednak jsem nemohl prostě zůstat sám.

Vše bylo super (výjma nočního stesku po rodičích). S tím hlasem jsem si povídal, když už Mikasa spala. Nebo když jsem byl v nějakou chvíli sám. Bral jsem ho jako přítele. Byl jsem naivní dítě. Ten hlas mi přece nic neudělal, tak proč se s ním nebavit...

Pak ale přišly mé patnácté narozeniny...
A vše šlo do kopru.
Ten hlas. Byl agresivnější. Začal dokonce postupem času ovládat mé tělo.
Ale jen tak, aby mě nikdo neviděl.
Bohužel... Ta znásilnění...

Nikdy nezapomenu na jejich bolesté výkřiky, uslzené oči prosící o pomoc. Proč jsem zrovna já musel o panictví přijít takhle?

Bál jsem se toho hlasu. Tajil jsem ho. Bál jsem se, že něco udělám Mikase.
Pak... Ty vraždy...

Pořád mi v uších zní ty skřeky, křik a pláč. Lapání po dechu. Čvachtání bublající krve.

Jednou jsem šel s Arminem do parku. Do dnes toho lituji. Měl jsem zůstat zamčený v pokoji...
Jasně si pamatuju Arminův zmatený pohled. Koukal na mě, pak na nůž v mé ruce, a pak zase na mě.
Šel jsem pomalými kroky k němu. A on ustupoval...

,,Erene... Kámo co blbneš... Nech toho..." dal ruce před sebe a nervóně se zasmál.
Chtěl jsem mu říct, ať uteče. Že to nejsem já... Ale mé rty se nepohybovaly. Hlas nevycházel. Stále jsem šel k němu.

Vzlykal jsem. Držel jsem v náručí Arminovo bezvládné tělo. Byl jsem od krve. Nůž položený vedle mě. Blonďáček už nedýchal a jeho krev skrz hluboký řez na krku vytékala ven a kapala rovnou na chladné dlažební kostky tmavé uličky.

,,Promiň... Armine... Promiň..." houpal jsem se s Arminovým tělem v náručí. Jakobych ho utěšoval. Přitom utěšit jsem potřeboval já...

,,E-Erene?" ozvalo se. Podíval jsem se uslzenýma očima za hlasem. Koukala na mě tak... Tak... Vyděšeně. Ne tak, jako když se mi něco stalo a ona okamžitě přispěchala na pomoc... Ne... Tentokrát se nebála o mě...
Bála se mě...

Pár dnů na to mě poslala sem. A jak to dopadlo.
Jsem zde zavřený Bůh ví jak dlouho a teď k tomu všemu jsem odloučený i od lidí, co mi měli pomoct.

Neměl jsem vzpomínat. Už zase se cítím jako vrah. Jako odpad tohohle světa. Ale to já přesně jsem. Už ani slzy, které dopadají na zatuchlou podlahu téhle místnosti nejsou lidské. Kdysi byly...teď už ne.

Den 70.
Neslyším ho. Už moc ne. Jen občas. A když ho slyším, je tak agresivní, hrubý... Jako kdyby vycházel ze samotného satana.
Něco si mumlá pro sebe. Těm slovům nerozumím.
Náhle se zvednu. Nejsem to já. Ne. Ne. Ne. Ne...
Zase jsem loutka...
Jakto?! Vždyť nebyl skoro slyšet... Už byl skoro pryč. Tak jakto? Proč v mém těle vládne zase on.

,,Už tě mám kurva dost!" zařve tak...nelidsky. Už to ani nezní jako člověk, nýbrž démon. Jako skřek ženy a muže dohromady. Jako z hororu...

Stále mě ovládá. Rozběhnu se oproti zdi. Ale čím blíž zdi jsem, tím rychleji utíkám. Čekám blížící se náraz. Tu bolest...
Avšak těsně před zdí se zastavím.
Nic... Jsem to zase já... Cítím se bezpečně. Tak, jak jsem se hodně dlouho necítil.
Pousměju se... Mám vítězství?

Náhle mě někdo hrubě chytne za vlasy, cítím dotek, přesto vím, že tam nikdo není. Zakloní mi hlavu dozadu a pak velkou rychlostí dopředu. Dopadnu na zem. Bolest se mi rozlévá po těle. Nejvíc mě bolí hlava.
Můj výhled na pokoj zmizí...
A pak i ta bolest opustí mé tělo...

Omlouvám se za dlouhé (slabé slovo) čekání na další kapitolu tohohle příběhu :3
Upřímně...nějak jsem neměla chuť se do tohohle příběhu znovu pustit a dokonce jsem ho chtěla úplně zrušit, ale... Nějak jsem se ho nedokázala vzdát XD
Takže tenhle příběh se rušit nebude... XD