Nechej mě být! (Ereri)

18

Celý měsíc jsem neměl žádné příznaky naznačující nějakou chybu.
Bylo mi dobře. Co dobře... Výborně!
Žádné obavy a ani stres.
S Erwinem jsem se usmířil. Omluvil se Levimu do očí a mně taky. Ano...takové myšlenky člověka jen tak neopustí, ale říkat nahlas je už nebude.
Levi začal pracovat jako psycholog kousek odsud. Daří se mu a to je hlavní.
Sice ze začátku tam nechtěl pracovat, protože by měl méně času na mě, ale já ho ujistil, že jsem v pořádku, a že na mě Jean když tak dohledné.
Jean je Erwinův synovec. Kdysi ho vzal Erwin k nám a my se tak nějak začali bavit.

Jsme dobří kámoši. Buď jsem já u něj, nebo on u nás, ale většinou chodím já k němu.
Stejně jako teď.

Sedím s Jeanem na gauči a koukáme na telku.
On nic jiného snad dělat ani neumí.
Ale mám z něj dneska takový divný pocit.
Celou dobu, co jsem tady, chová se divně. Vyhýbá se očnímu kontaktu, ale jinak na mě pořád kouká.
Už to déle nevydržím.

,,Jeane děje se něco?" zeptám se. On sebou trhne, jako bych na něj vybafl. Co to s ním je?

,,N-ne... Co by bylo?" zasměje se nervózně. Tohle já znám. Chová se jako já, když se něco snažím ututlat před Levim.

,,Tak proč koktáš a červenáš se...?" zvednu jedno obočí a tázavě se na něj dívám.

,,Nebudeš se na mě zlobit, že ne?" vydechne a sklopí pohled.
Závěrům hlavou, že ne, ale to samozřejmě záleží na tom, o co půjde.

,,Erene... Líbíš se mi. M-moc se mi líbíš, a tak-"

,,Ou. Umm... No Jeane, já mám přítele..." prohodím a mírně se usměju.
Spatřil jsem, jak se mu z očí vytratily takové ty jiskřičky. Teď mi ho je opravdu líto. Jen se ale pousmál a prohodil, že v pohodě, že to tak nějak čekal.
Nevěděl jsem, že je gay. Nikdy mi nic neřekl a ani to na něm nebylo nějak vidět.

Chvíli jsme ještě koukali mlčky na televizi, ale pak jsem si uvědomil, že je dost hodin a já bych měl jít.

,,Už budu muset jít. Zatím," odejdu už ze dveří a mířím přímo městem domů.
Chudák Jean. Poslal jsem ho do friendzonu...

Kráčím po chodníku městem a mířím přímo domů, když najednou zaslechnu pláč a křik.
Podívám se do uličky, z níž tohle všechno vychází.

Dvě děti přibližně ve věku devíti let obklíčené dalšími dětmi, ale staršími.
Puberťáci zasraní...

,,Hej fakani! Vypadněte, nebo nebude kapesné," prohodím a schytám nenávistné pohledy starších dětí. To ale neřeším, protože se okamžitě rozutečou pryč.

Dívka s hnědými vlasy a očima stejné barvy pomáhá vstát chlapci s havraními vlasy a zelenýma očima. Jsou úplně jiní, a přesto jsou si hodně podobní.
Vydám se k nim. Chlapec si opráší kalhoty a hned jak mě uvidí, stoupne si před dívku a roztáhne ruce.
Usměju se a zastavím se.

,,Jak se jmenujete?" zeptám se a dál se mile usmívám.

,,Sebastian a tohle je Anna. Nechte nás," vyštěkne a dál dívku brání.

,,Běžte domů a nikde se nezastavujte..." prohodím, ale než se otočím, všimnu si, jak oba zesmutní.

,,Nemáme kam. Mámu před třemi lety zavraždili..." hlesne dívka a chlapec ji hned okřikne, ať mlčí.
Povzdechnu si. Co to dělám. Levi mě nejspíš zabije.

,,Pojďte se mnou," zavelím a otočím se k odchodu. Děti jdou poslušně zamnou. Teda, jestli věří na potkání takhle každému, mohly by se dostat do obrovských průserů.

Dorazíme domů. Levi ještě není doma. Ukážu dětem koupelnu.

,,Donesu vám nějaká svá trička. Osprchujte se a pak přijde tam," ukážu směrem do obýváku a tam se taky hned vydám.
Donesu jim trička a nechám je v koupelně.

Já v obýváku rozložím gauč a donesu nějaké polštáře a deky.
Levi mě sice možná zabije, ale na ulici jsem je nechat nemohl.
Děti se vrátily zpět z koupelny. Uložil jsem je a nechal spát.

Všechno je to tak strašně rychle.
Nedávno mě Levi vytáhl z blázince a já už mu sem tahám děti.
Možná jsem pořád blázen...

Vezmu si notebook a něco si o nich najdu.
Jak že říkaly, že se jmenují?
Anna a Sebastian.
Matka zavražděna. To je hrozné... Tři roky na ulici.

Rozliknu nějaký odkaz a vyjedeme mi přesně stránka, kterou hledám.
Po chvíli ale notebook s hlasitým bouchnutím zavřu.
Co? Cože?! Z očí mi začnou téct slzy. To snad není pravda... Nemůže...

Uslyším dveře. To mě vytrhne z hrozných myšlenek, ale slzy stále tečou. Pane Bože...

,,Erene? Co to je?" promluví Levi šeptem. Nekřičí, to je dobře. Možná se ani tak nezlobí.

,,Stalo se něco? Proč brečíš?" přisedne vedle mě a otře mi slzy. Je mi tak hrozně...
Objasním mu celou situaci. Ale stále je zaražený z těch slz.

,,To já to udělal Levi. To já je připravil o všechno..." vzlyknu a tvář schovám do dlaní.