Nechej mě být! (Ereri)

6.

Čekám...
Doktorka Zoe a pan Ackerman vypisují ještě nějaké papíry ohledně mého stavu. Prý teď nic nehrozí, takže mě samotného nechali čekat v jiné místnosti.
Je to tady sice prázdné... Ale i tak mám strach...

Náhle slyším hlasy...
Tentokrát ne v mojí hlavě, ale za dveřmi.

,,Jak to kurva myslíš čtyř-oká?!" křiči mně dobře známý hlas. Pan Ackerman má očividně hodně velký vztek.

,,Klid... Jinak to není možné... Nejde to. Nemůžeme s tím nic dělat..." uklidňuje ho slečna Zoe.
O čem se baví? Co není možné?

,,Hanji, ale my ho z toho kurva musíme dostat!" pokračuje Levi a mě ten rozhovor zajímá čím dál tím víc...
Ho? Koho? Mě?

,,Levi děláme všechno co můžeme... Ale u toho zákroku je jistá šance, že to nepřežije..." pokračuje slečna Zoe.
Zákrok? Nepřežije?
Mluví o mně...

,,Zavolej ho sem..." řekne a hned na to slyším přibližující se kroky.
Stoupnu si dál od dveří a dělám, že nic.

,,Erene, pojď na chvíli..." vyvede mě pan Ackerman z místnosti a já se posadím na stoličku naproti slečny Zoe.

,,Jak se cítíš Erenku?" usměje se na mě. Ano... Slečna Zoe se usmívá ráda. Jen, zaskočilo mě, jak mi řekla.

,,Prosím doktorko...neříkejte mi tak..." poprosím ji a chabě se usměju také...

,,Ale...proč?" zeptá se s neskrývaným zájmem. Nadechnu se, vydechnu a jednoduše prohodím:,,Říká mi tak on..."

Slečna Zoe se zamračí. Ví o koho jde... Ona a pan Ackerman se o mou léčbu snaží nejvíc.

,,Dobře. Takže Erene... Jak ti je?" zeptá se znovu mile.
Jen přikývnu, že dobře.
Po dlouhé době...

,,Erene... Musíme se tě na něco zeptat," řekne pan Ackerman a přitáhne si židli.
Posadí se a nepatrně sykne.
Trochu se pousměju a podívám se jinam. Dělám, že jsem nic neviděl, ale on moc dobře ví, že viděl.
Proto se taky zamračí trochu víc než obvykle a už chce pokračovat v monologu, ale doktorka Zoe ho předběhne.

,,Máme nápad jak tě vyléčit, Erene, ale potřebujeme tvůj souhlas. Jde o to, že tě zavřem do jednoho prázdného pokoje. Normálka... Jídlo budeš mít, pití taky, ale...
Z toho pokoje nevýjdeš. Nikdo za tebou nepříjde. S nikým nebudeš mluvit. Ani s tím ve tvé hlavě..." culí se a já vstřebávám slova, která na mě vychrlila...
Když je poberu, dám dohromady nesrovnalosti.

,,A co hygiena? A jak dlouho tam budu? A vůbec... Jak mi to pomůže?" zeptám se.

,,To je to...Erene..." přidá se Levi.

,,Žádná hygiena. Musel bys jít ven. Budeš tam tak dlouho, dokud bude potřeba. Ten ve tvé hlavě se dožaduje...legrace, zábavy... Chce se bavit...
Ať už na tobě nebo na...někom jiném. Nemůžeme mu to dovolit..." dodal.

,,Myslíme si, že když mu tuto zábavu odepřem, zemře nudou...prakticky.
Živí se tvou bolestí, kterou ti způsobuje, aby se pobavil.
Když ti nebude ubližovat, nebude s tebou mluvit, nebude se bavit. Tudíž nebude mít ,živiny' a on zemře na ,hlad'," doplní slečna Zoe.

V hlavě mi to šrotuje jako snad nikdy.
Několik dnů, možná měsíců nebo dokonce let bych byl zavřený v jedné místnosti...
Abych se zbavil toho co mám v hlavě... Abych se zbavil vraha...

,,Určitě to má nějaké ,ale'," podívám se na oba a doufám, že řeknou, že nemá...
Pak mi ale dojde, co jsem slyšel, když jsem byl zavřený ve vedlejší místnosti.
O tomhle se bavili...

,,No... Hehe..." snaží se to slečna Zoe odlehčit, a tak to z ní leze jako z chlupaté deky.

,,Můžeš umřít..." řekne narovinu pak Ackerman a já se na něj podívám, avšak ne se strachem v očích, ale s naprosto kamenným výrazem.

,,Buď strádáním lidské společnsti nebo se zblazníš nebo se zabiješ. Pro vyvarování se sebevraždě bude ta místnost komplet prázdná. Taky je možnost, že pokud se to povede a to ve tvé hlavě zemře, vezme tě to sebou..." dodá a já strnu.
Stále je tam to ,možná' a já riskovat klidně budu.

,,Potřebujeme jen tvůj souhlas, na ničem jiném nezáleží. Nemusíš to brát a my budeme hledat léčbu dál..." usměje se doktorka.

Stačí souhlas...
Souhlas a můžu si podepsat rozsudek smrti.
Ale můžu vyhrát... Můžu přežít...

Podívám se na pana Ackermana... Jde vidět, že to nechce. Nechce tak riskovat, ale pokud je opravdu možnost, že to vyhraju a přežiju... Já to podstoupím... Pro něj... Pro Leviho...

Pak... Pak s ním budu moct mluvit, aniž bych se bál, že se něco pokazí...
Už nikdy nechci, aby se stala ta nepříjemná dnešní věc... Chci opakovat tu druhou...
Už mu nechci nikdy ublížit...
Kouká na mě nepřítomným pohledem, přitom vím, že mě vnímá jak jen může.
Usměju se na něj... Povzbudivě...

,,Beru to..." rozhlehne se můj hlas místností.
Právě budu bojovat... Pan Ackerman mi to sám řekl...
Řekl, že s ním mám bojovat...nenechat sebou házet...
A já to tak nenechám...

Já ten boj vyhraju...