Nechej mě být! (Ereri)

20.

Kde to jsem? Co se děje?
Probudím se na posteli, která není vůbec pohodlná. Ale povědomá mi je. Hodně... Už jsem na ní kdysi byl.
A ta místnost...
Prudce se posadím při zjištění, že jsem tam, kde jsem.

,,Levi? Levi!" zavolám do ticha místnosti. Nic se tu nezměnilo. Stůl, židle, postel.
Jen dvě osoby tu chybí.
Hanji a Levi...

Je tu ticho. Moc velké.
Celý rozlámaný vylezu z rozvrzané postele a vydám se na malý průzkum.

,,Co blbneš? Lehni si," do dveří vkročí bruneta s brýlemi na nose a usmívá se jako měsíček na hnoji.

,,Proč jsem zase tady?" vydechnu a doufám, že tady nebudu dlouho.
Věřil jsem, že se do té léčebný už nevrátím. Doufal jsem, že to zvládnu.
Naštěstí nejsem zavřený v oné prázdné místnosti nebo v pokoji pro pacienty.

,,Zkolaboval jsi..." ozve se hluboký hlas ode dveří a já se s trhnutím otočím.
Stojí tam s rukama skříženýma na hrudi.
I když mu slzy netečou teď, před chvílí tekly. Snažil se to zakrýt, ale to se mu nepovedlo.

Posadím se znovu na postel. Mám strach.
Ale nevrátil se... Ten hlas je pořád pryč.

,,Zůstanu tady?" zeptám se a snažím se zadržet slzy. Opravdu... Je mi špatně. Ne fyzicky...ale psychicky.
Jsem zničený... Přestávám všechno zvládat.

,,Ne," odsekne Levi. Hanji se na něj zklamaně podívá.

,,Levi... Co když-"

,,Ne. Nenechám ho tu. Už se to nestane. Postarám se o to," promluvil rozhodně a mračil se na Hanji.
Zase se mu chce brečet. Zhluboka dýchá a koutky úst se mu mírně stáčejí dolů. Nejspíš si uvědomil, že jsem si všiml těch slziček tlačících se mu do očí, a tak jen sykne, otočí se na patě a místnost opustí.
Hanji si jen povzdechne a otočí se na mě.

,,Ach jo... No, je tvrdohlavý, takže mi nezbývá nic, než ti jen říct, ať se nestresuješ.
Erene kdykoliv se naštveš nebo jsi v jiných depresivních emocích, šance na návrat tvého problémů se zvyšuje až o 3%. Nestresuj se, nepřepínej se..." chabě se usměje a naznačí, že už můžu jít.

Zvednu se a s kamenným pohledem místnost opustím.
Ja to nedám...

Sedím v autě. Levi za volantem upíra pohled na silnici.
Opřu se o pootevřené okýnko.
Nádech... Výdech...
Něco tady chybí...
Něco hodně důležitého...

,,Kde jsou ty děti?" prudce se narovnám a pohled upoutám na Leviho.
Ani sebemenší změna výrazu....
Mlčí. Jakoby nevnímal...

,,Levi!" zvýším hlas.

,,Nestresuj se..." prohodí tiše.

,,Co? Levi kde ta děcka jsou?!" pokračuju. Hanji řekla, ať se drží v klidu. Levi tam brečí, že jsem zkolaboval, ale od nevědomosti mě drží právě on. A pak jak se nemám stresovat?!

,,Jsou u mojí matky..." odsekne a dál se věnuje řízení. Oddechnou si. To mi to nemohl říct hned?!

Náhle auto zastaví. Zmateně se rozhlížím, protože stojíme na nějaké benzínce.

,,Erene poslouchej. Já... Chci ti pomoct. Opravdu moc...
Nechci o tebe přijít...
Řekni... Vrátil se nebo ne..." polkne slova a kouká se na volant.

,,Nevrátil..." oznámím.

,,Omlouvám se. Erene, moc se omlouvám," poví tišeji.
Co? Zmateně na něj hledím a nechápu, za co se mi omlouvá...

,,Levi-"

,,Nechtěl jsem řvát. Nechtěl jsem být protivný... Jen... Zaskočily mě ty děti. Chtěl jsem s tebou být... sám... Ale- ty děti... Prostě už to není ono a když vidím, jak se o ně chceš starat, bojím se, že o tebe přijdu..." poslední slova řekl skoro neslyšně. Téměř šeptal...
Nehty zarýval do volantu, jak se snaží, aby se nerozbrečel...
Nezmůžu se ani na jedno slovo.
Místo toho mu dám ruku na stehno a vděčně se na něj usměju.
Podívá se na mě uslzenýma očima a skenuje mou tvář.

,,Promiň..." šeptne:,,miluju tě..."

Levi já tě taky miluju. Vem si mě, klidně mě hoď do sklepa😂
Guys to video nahoře... Já z toho videa zapomněla dýchat...❤️😂

Kurva... Já. Chci. Do. SnK!!!