Nechej mě být! (Ereri)

Prosím o názor

Guys, dostala jsem ve škole úkol vymyslet slohovku na téma ,,Sen, jehož splnění mě stálo hodně sil." Nebo ,,Splnění celoživotního snu."
Něco jsem sepsala, ale nevím, jestli je to dobré a nikdo nebyl schopný mi normálně odpovědět, proto žádám o Váš názor. Budu ráda za jakékoli vyjádření.

Každý z nás měl nejspíš někdy nějaký sen. Sen, za kterým si jdeme a jsme schopni pro něj bojovat, ať to stojí, co to stojí. Jestli vy ano, jste šťastní lidé. Mé sny byly vždy jen pro smích. Posměšky, zhazování, nedůvěra. Tahle tři slova mě jen utvrdila v tom, že snění je pro mne luxus, který si nemohu dovolit.

Jako snad každá malá holka jsem snila o své budoucí kariéře, jakožto slavné zpěvačce, herečce či baleríně. Poctivé trénování s kamarádkami nejen ve školce, ale i v první a druhé třídě základní školy se stalo každodenním koníčkem. Domluva s holkama na naše první vystoupení mi stoupla do hlavy a představa, jak moji rodiče nadšeně tleskají, jsou pyšní na svou malou dceru a přemýšlí o jejím přihlášení na profesionální kurzy se mi velmi zamlouvala.

A tak jsem jsem tvrdě trénovala. Nejen ve škole, ale i doma zamčená v pokojíčku. Od školky až do druhé třídy. Tři roky tvrdého tréningu.
Už to nebylo jen poskakování a radost s děvčaty, ale opravdová dřina. Brala jsem to vážně.
Pamatuji si na pot stékající mi po čele, nohy bolavé od věčného poskakování a vykřičené hlasivky ze snahy o zpěv.

A náhle přišel ten den. Den, v který jsem doufala, že z části změní můj život. Byla chladná sobota. Venku pofukoval studený vítr a obloha vypadala, že co chvíli bude brečet. Nás to ale nezastavilo. Rozestavěli jsme v obýváku židle, tak akorát pro osm rodičů. Převlečené do šatiček, vlásky spletenými do nemotorného drdolu a očními víčky namalovanými na růžovo jsme se klepali nervozitou. Ano, nervozita sužovala mé tělo i mysl, ovšem natěšenost na nadšení mých rodičů to vyvažovala. Přišel čas.

Dětské vystoupení obsahující tanec i zpěv bylo zakončeno rozhozením rozstříhaných barevných papírků, pro nás nádherných konfet na rodiče. Na tváři všech rodičů byly úsměvy. Přesně takové, které jsem chtěla spatřit i já, ovšem...ve tváři mých rodičů byl posměch. Rty zkřiveny do úšklebku a slova, jež zničila to důvěřivé a snů plné dětské srdíčko:,,Tak tohle na budoucí úspěch nevypadá."

Možná se to zdá, jako totální blbost, ale pro mě to byla rána, jež se nikdy nezacelila. Zklamaně jsem sledovala, jak matky chválily své dcery a otci byli hrdí, že si jejich holčičky dokázaly něco nacvičit. Já tam jen zařazeně stála a doufala, že tohle byl jen špatný sen. Že ty tři roky dřiny nebyly marné.

Snad právě proto jsem se vzdala veškeré snahy o dosáhnutí něčeho víc. Smířená s tím, že nikdy nebudu mít možnost vyplnit si svůj sen. Okolí povídalo a dodnes povídá:,,Běž si za sny. Makej pro jeho splnění."
Ale okolí vždy zapomene na důležitou věc. Bez podpory a důvěry svých bližních, rodiny a přátel ničeho dosáhnout snad ani nejde. Vzdala jsem se svých snů a smířila se s faktem, že budu tím, kým být mám.