Nechej mě být! (Ereri)

23.

Domů dorazím až pozdě večer. Oblečení jsem měl trochu od krve. Petry jsem se ještě nezbavil. Ano...je mrtvá, ale ještě nezmizela tak, jak potřebuju.
Zakopal jsem ji zatím v lese. Ale tam je velké riziko, že ji najdou.
Potřebuju kyselinu.
Hodně kyseliny...

Vejdu do ložnice, kde spokojeně spí ten černovlasý týpek.
Je roztomilej...
Možná bych mohl-

,,Ani na to nemysli!" ozve se okamžitě ten kluk.

Uchechtnu se a z pokoje odejdu. Už na nic nemám náladu, takže by stejně nic nebylo.

Vejdu do koupelny. Svleču si oblečení prosáklé krví a vlezu do sprchy.
Oblečení se pak zbavím taky.
Voda, jež stéká na odhalenou kůži odtéká zbarvena do ruda.

Vylezu ze sprchy a oblečení, jež nesmí nikdo najít, hodím do pytle a ten prozatím schovám za skříň.

Už čistý a musím říct i voňavý, což se v psychině moc nedělo, si jdu lehnout. Musím říct, že boj toho kluka mě velmi znavil. Jindy se tak nebránil.
No... Dám mu pro teď svobodu.

Zmizí a já jsem zase já.
Proč se mi to kurva děje!? Měl bych vzbudit Leviho. Říct mu to. Nechat ho, ať mi pomůže.
Ale kdyby se dozvěděl, že jsem zabil Petru... Nenáviděl by mě. Nikdy by se na mě už nepodíval.
Nechci se vrátit do psychiatrie...

Od té doby, co jsem se probudil mlčí. Hlas se neozývá a já jsem za to rád.
Levi sedí u stolu a o ničem neví. Chci mu to říct...ale bojím se.
Sebastian Leviho napodobuje.
Sedí s nohou přes nohu a upírá chladný pohled do dnešních novin. Teda...Levi má noviny. Sebastian má omalovánky.

,,Erene palačinky! Palačinky! Palačinky!" ozve se vedle mě povykování dívenky, která mě i tahá za tričko.

,,Anno potišej..." povzdechnu si. Celkem mě bolí hlava...

,,Palačinky!" přidal se Sebastian a mně jde hlava kolem.
Je to otravné. Nemám náladu.

,,Palačinky Erenku, palačinky," přidá se hlas.
Všichni křičí. Je tu hluk. Hlava mi třeští. Mám pocit, že omdlím.
Anna...Sebastian...Hlas...
Ani Levi nemlčí. Směje se... Proč se směje... Nevidí, že jsem mimo?
Anna mě stále tahá za triko a pokřikuje.

,,Ticho... prosím..." snažím se děti umlčet. Nic... Stále je tu hluk. Hlava se mi motá...

,,Palačinky!"

,,Palačinky!"

,,Palačinky!"

,,Řekl jsem ticho!" má ruka náhle vystřelí k obličeji dívenky a než se stihnu vzpamatovat, leží na zemi s červeným líčkem, za které se drží.
Ticho... Konečně ticho...
Všichni mlčí...
Co jsem to udělal...

,,Anno já-"

,,Nechej mě být!" uteče z kuchyně pryč s jednou dlaní na líčku a druhou si stírajíc slzy.
Co jsem to provedl...
Sebastian se okamžitě rozeběhne za ní jako správný bratr.
Nezapomene na mě vrhnout nenávistný pohled.

Hlavou se mi roznese hlasitý smích. On se směje? Co je na tom vtipného? Těm dětem jsem chtěl pomoct, ne je bít.
To on je připravil o matku!

V hlavě mi duní, jako kdybych v ní měl tisíce slonů.
Promnu si spánky, ale nepomáhá to.

,,Erene si v pořádku?" přijde ke mně starostlivý Levi. Ať ke mně nechodí... Nechci ublížit i jemu...
Nechoď ke mně... Prosím...

,,Volej Hanji..." šeptnu a doufám, že mi rozumněl, i když vím, že ne.

,,Co?"

,,Volej kurva Hanji!"

Hned co Hanji zmíním, mám v hlavě chaos. Nelíbí se mu to... Hanji znamená psychiatrie a psychiatrie znamená žádná svoboda.
Ale já udělám všechno proto, abych měl zase klid.

Levi popadne telefon a začne hledat kontakt.
Já to nezvládnu... Nestihne to... Neudržím ho...
Cítím jak se má osobnost ztrácí. Jak nastupuje cizí člověk... Špatný člověk...

,,Levi, prosím rychle..."

Chtěla bych oznámit, že připravuji novou Ereri, kterou ale budu vydávat, jakmile dokončím jedno ze tří rozepsaných děl.
Podle mě to bude zrovna Nechej mě být...
Neříkám, že to bude už zítra nebo pozítří, ale třeba do týdne...do dvou...
Možná i později 😊