Nechej mě být! (Ereri)

3.

Hlas-tučně
Všechno ostatní-normálně

Procházíme kolem spousty dveří. Stejné dveře, jak jsou u mě. Po chodbě se ozývá brblání, křik a mlácení.
Vůbec to tu nepůsobí přívětivě.
On jde ale v klidu...
Je zvyklí...
Chodí tudy denně, ale jednou musel jít poprvé.
Přišlo mu to taky děsivé? Mně to děsivé příjde...

Špinavá chodba, spousta lidí v bílém...doktoři...
Pan Ackerman byl ale jiný. On vypadal, že je mu úplně jedno, co se tady děje.
Klidně kráčel a já zohnutý...zohnutý!...předním...
Pevně mi držel jednou rukou ruce za zády a druhou mě držel za vlasy. Ne nějak hrubě, ale i tak jsem si přišel jako kurva.

Ale nemůžu s tím nic udělat. Jen se krčím ve své mysli a pozoruji dění.
Stále sebou házím. Nebo ne já...
Ale on... Šije sebou...
,,Kurva pusť mě! Kam mě táhneš doprdele!?" křičím. Kdybych nebyl v té kazajce... Zabil bych ho...

,,Táhnu tě tam, kde si lapneš na prdel a budeš držet hubu, rozumíš?!" vytáhne mě za vlasy nahoru. Jen zavrčím a pak najednou volno. Klid...
Jsem to zas já...
Já Eren, který je věčně v prdeli, protože mu nějaký debil v hlavě rozkazuje.

Nemám ale odvahu se projevit. Jen nechám stékat slzy a dál se táhnout do místnosti, o které nevím absolutně nic.
Co tam na mě čeká? Elektrošoky? Nejsou zakázané? Věřím, že tady by je klidně použili...

Pan Ackerman zastaví před nějakými dveřmi a otevře je. Mě prostě strčí dovnitř. Jelikož ale nemám oporu, hodím hubu na zem. Nečekaně...
,,Tady si sedni a seď," prohodí jen a já tak udělám.
Sednu si na dřevěnou židli u jeho stolu. On si sedne na kožené křeslo a začne něco vypisovat.

,,Seš to zase ty, co?" promluví, aniž by pohled přesunul od papírů.
Jen přikývnu.
Nechci mluvit... Bojím se, že když promluvím...znovu se vše posere.
On to ale neviděl. Nemohl, když se na mě nepodíval.
Takže...

,,A-ano..." promluvím tiše. Neslyšně...
Snad aby to neslyšel ten v mé hlavě...

,,Erene řekni, jak ti je, když mluví tvoje druhá strana?" zeptá se a tentokrát se na ně podívá. Ruce si zapře o kolena a bradu položí do dlaní.

Druhá strana? Není to moje druhá strana... Není! Je to někdo cizí... Někdo, kdo mě napadl jako nějaký parazit...

,,Nijak... Prostě jsem ve tmě... Pozoruju, co se děje kolem..." řeknu znovu tiše. Bojím se... Bojím se, že se znovu ukáže...

,,A bojuješ s tím? Zkoušíš se dostat zpátky napovrch?"

,,Ano Erenku~ zkoušíš to? Zkoušíš?" ne... Ne... Ne...
Oči se mi po těch slovech rozšíří. Nechci ho poslouchat...
Vím, že nechce, abych mluvil...
Nechce, abych mu to řekl. A pokud se o to pokusím, zase bude vládnout on...
Proto mlčím... Jsem naprosto sticha a jen nepřítomně koukám na roh stolu.

,,Zase mluví, že?" ozve se hlas pana Ackermana. Vyvede mě z tranzu, ale nechci se na něj podívat. Nemůžu se mu podívat do očí...
Jsou silné, odvážné, sebejisté...
Ty mé jsou slabé, bojácné, nejisté...

,,Erene bojuj s ním..." řekne. Ale já nevím jak... Nevím jak...
Nevím, co mám dělat. Nevím, jak ho mám přemoct.

,,Já už jsem prakticky jen otrocká existence bez práv," vzlyknu.

,,To máš kurva pravdu~" potvrdí mi to hlas, ale stále nemám pocit, že by se o něco pokoušel.

,,To není pravda. Erene, dokážeš to... Jen prostě nesmíš se podvolovat té tmě... Ať už je to těžké jak chce, nesmíš..." podporuje mě.
Já myslel, že mnou opovrhuje, ale... On mi opravdu chce pomoct...

,,Neboj se ho. Nemůže nic udělat. Nemůže teď nic udělat. Jsem tady..." znovu řekne přívětivě a mě zalije pocit odvahy. Já mu to řeknu... Řeknu mu, proč se nedokážu dostat na povrch.

,,J-já-"

,,Ani. To. Nezkoušej!"

,,Drž hubu! Já tě nechci poslouchat!" rozkřiknu se.
Zhluboka se nadechnu a spustím.

,,Nemůžu s ním bojovat. On... Ubližuje mi. Když odporuju... Řeže mě, pálí mě...
Nemůžu se mu postavit..." vydechnu poslední slovo neslyšně a přesto doufám, že ho pan Ackerman zaslechl.

,,Proto máš ty jizvy?"

,,A-ano..."

Najednou vstane. Obejde stůl a pohladí mě po vlasech. Zvedne ze židle i mě a zase se ocitáme na chodbě, která mě zavede do pokoje.
Pokoje, ve kterém budu sám... Sám s ním... S hlasem...