Nechej mě být! (Ereri)

26.

Pomalu se k němu přibližuji. Ví o mně. Přesto se neotáčí.
Pofukuje lehký větřík hrající si s našimi vlasy. Doplňuje takovou tu tichou mrtvolnou atmosféru.
Úplné ticho, lehké vlhko ve vzduchu, ne moc teplý ani studený větřík a tma.
Dohromady uvnitř mě tvoří divný pocit.
Takový ten klidný, kdy se mi nic dělat nechce. Jen si sednout a nechat se unášet tichem.

,,Erene," oslovím chlapce, jež se má kolena pod bradou a hlavu složenou na rukách.
Neodpoví. Ani se neohlédne.
Jen se sem tam ozve tichý vzlyk.
Nepromluvil, a i když se v jeho situaci klidu moc nepobere, lehce zpomalil své rychle pulzující a strachem sevřené srdce.
Je rád, že jsem zde...

Stále se přibližuji. Pomalý krok za krokem. Už jsem skoro u něj, když náhle něco zamumlá. Nerozuměl jsem jedinému slůvku, přesto jsem si byl jist, že je to právě Eren. I když kdyby to on nebyl, asi by ani nebrečel.
Pokračuji v cestě. Udržuji rovnováhu. Jen by stačilo kýchnout a ze střechy bych spadl.

,,Není tu," špitne a popotáhne. Zvedne hlavu a zadívá se do dálky.
Je odsud celkem fajn výhled.
Jedna polovina ukazuje mnoho světel, jako bohatí lidé šperky a peníze. Pyšní se vysokými budovami a jasnými barvami.

Druhá polovina se skrývá ve tmě. Les, který tiše závidí městu světla, jako chudák bohatým bohatství. Žádná světla. Žádné budovy. Jen hustý tmavý les.

Není tu. Neměla by to být zpráva radostná? Tak proč ty chmury...
Zněl, jakoby mu chyběl hlas našeptávající zlá slova, ovládající jeho tělo a páchající hrozné činy.
Mně samotnému srdce tluče radostí, mísící se se strachem o Erenovo zdraví. Proč není šťastný?
Proč se na mě nepodívá. Připomínám mu snad, jak strašná muka mi ten hlas působil...
Nebo má strach, že se něco stane, hlas se vrátí a já budu nešťastnou náhodou poblíž...
Možná on sám je traumatizovaný cizí osobou v hlavě...
Možností je mnoho, přesto nechápu, proč tady sedí a nevrátí se tam, kde ho uvítám hlas ne hlas.

,,Co se děje?" podám otázku, která je tak moc klišé. Ale...na co se mám zeptat.
Je více méně zdravý, není zraněný, i když já sám nejsem přesvědčen o tom, že zranění nemá, ovšem ne na povrchu, ale uvnitř. Uvnitř by mu mohla krvácet rána zasažená moc hluboko.

Fňukne a konečně se na mě podívá uslzenýma smaragdovýma očima.
Užírá mne ho takto vidět. Není to poprvé, ale pokaždé doufám, že naposled.
Proto si vždy rád připomenu ty chvíle, jež hlas nekazil. Když nebyl někde poblíž...snad.
Chvíle, kdy se Eren smál. Usmíval se jako měsíček na hnoji a mně to jeho hihňání občas přišlo i otravné. Přesto jsem nikdy nechtěl, aby se přestal usmívat a bavit se.

,,Prostě najednou zmizel. Hlavu mám lehkou. Nic se neozývá," odpoví a mně neunikne výraz v jeho tváři.
Chladný, lhostejný,... uzavřený.
Až teď se začínám opravdu bát.
Ani kapka smutku, radosti či jiné emoce.
Nic...
Slzy jakoby nevnímal.

,,J-jak zmizel?" zeptám se nedůvěřivě. Jsem si jist, že tohle můj Eren je. Jen jiný...

,,Nevím, prostě najednou nebyl. Řval a řval. Křičel po mně. A najednou...byl pryč," jeho slova mi utvrdila domněnku, jíž jsem chtěl zamítnout. Doufal jsem, že je zcela nemožná.
Ale není...

,,Erene..." vydechnu. Na nic víc se nezmůžu. Teď už ne.
Přejdu k němu a posadím se vedle něj.
Neodvážím se na něj sáhnout, obejmout jo nebo jen pohladit.
Nevím, jaké by byly jeho reakce.
Nevím, co by udělal.

Eren je stále můj Eren, ale jiný.
Hlas zmizel. Eren ho zabil. Zabil ho svou neústupností a vůlí bojovat.
Ale každý musí pro své vítězství něco obětovat.
A Eren obětoval část sebe.
Zabil kus svého já, aby se zbavil svého břemena.
Zničil část, kterou ten parazit nejvíce sužoval.

Je mi ho líto. Obětoval svou nejmilejší součást jen proto, aby byl v pořádku. Aby mohl žít normálně.
Zároveň jsem rád, že se zotavil. Projistotu ho odvedu ještě za Hanji na kontrolu, ale podle mě se teď už nemáme čeho bát.

,,Chci jít domů Levi. Chci se vrátit a na vše zapomenout," prohodí a postaví se. Otočí se k odchodu a vydá se pryč.
Z mých úst se prodere jen povzdech.
Dokáže se ještě někdy usmát? Miluje mě pořád?
Tyhle dvě otázky tíží moji mysl i srdce. Jsou těžké jako kámen, který jen Eren dokáže odstranit, ale udělá to vůbec?
Pomalu se postavím. Otočím se za ním.

,,Erene?" oslovím ho. Natočí hlavu zpět ke mně a s kamenným výrazem čeká, co udělám.

,,Usměj se, prosím," já sám se lehce usměji, snad abych ho popostrčil.
Jen si mě změří chladným pohledem a povzdechne si.
Rozejde se k okénku, kterým jsme se na střechu dostali.
Mé nitro zaplní úzkost. Zoufalství. Koutky úst vrátím zpět do rovné linky a do očí nechám vstoupit pár slz.
Už se nedokáže usmát...

Vítr se náhle zvedne a opře se do všeho, co mu stojí v cestě.
Než jsem stihl zareagovat, opřel se i do mě a donutil mne couvnout o krok zpět. Pro mé neštěstí, střecha zde končila, a tak má noha nezachytila pevný bod a já propadl vzduchem vstříc trávníku pod námi.

Všechno nejlepší Armine!!🎉
Máme tě rádi, i když si někdy k ničemu!😊
Pořád si jeden z nejvíc kawaii postav v SnK 🎉😘

Guys! Tohle je předposlední kapitola...
Zítra tudíž výjde poslední, pokud tedy bude čas kapitolu vymyslet 🤔😂
Zítra výjde i první kapitola nové Ereri fanfikce, tak doufám, že se bude líbit 😊😘