Neznámá Potterová-HP FF

11.- Nepříjemný rozhovor

Ráno jsem se probudila s mokrými tvářemi a já si nejdříve nedokázala vybavit proč. Když mi však celá pravda došla, na obličeji se mi rozlil truchlivý výraz.

Rozhlédla jsem se po ložnici. Holky ještě spaly, takže jsem měla možnost si nikým nerušena utřít tváře. Moc jsem nechápala, jak je možné, že jsem první vzhůru, když jsem šla večer nejdéle spát. Nelámala jsem si s tím však hlavu a koukla se na hodinky.

Bylo půl sedmé. Nešťastně jsem si povzdechla a protáhla se. Po včerejší noci jsem byla nešťastná a neskutečně nervózní z dnešního dne.

Jelikož jsem věděla, že pokus o spánek by byl zbytečný, zvedla jsem se a vydala se do koupelny.

Když jsem se v koupelně zkulturnila a vypadala zase jako člověk a ne jako troll, zadívala jsem se do zrcadla. Tak jak to mám každé ráno ve zvyku.

Vlasy jsem stáhla do vysokého culíku a pokusila se je dát do stavu, při kterém by nebudily takovou pozornost. Nemalovala jsem se. Proč by, když mi bylo pouhých dvanáct let.

Přesto celý můj obličej působil zvláštně. Kombinace zelených očí a modrých vlasů k sobě vůbec neseděla a já už jsem se několikrát za život pokusila o vlasy se jakýmkoliv způsobem připravit. Když mi bylo šest, pozvala jsem si k sobě kamarádku a společně jsme si hráli na kadeřníka. Teda ona si hrála na kadeřníka a já na jejího zákazníka. Nůžkami mě opižlala až do hola a když to mamka viděla, tak moc mě seřezala, že jsem si pár dní nemohla sednout na zadek.

Při této vzpomínce jsem se pousmála, jelikož při tomto zážitku se vlastně začala projevovat moje čarovná krev. Další den jsem se totiž probudila se stejnými dlouhými modrými vlasy, jako dřív. Rodiče se hrozně divili a nemohli tomu uvěřit. Já byla na jednu stranu ráda, že už se mamka nebude zlobit, a na druhou zase nerada, protože jsem si zase připadala zvláštně.

Moje rodiče mě vždy chápali a dávali mi všechnu lásku jakou mohli, ale změny mého vzhledu pro ně bylo něco nepochopitelného. Mysleli si, že bych na svůj výstřední vzhled měla být pyšná, ovšem pravdou bylo, že já své modré vlasy nesnášela. Toužila jsem po tom být obyčejná. Tak jako byly děti ve školce i ve škole.

Ale jinak můj mudlovský život neměl chybu. Ve škole jsem měla kamarádky a jednu dokonce nejlepší. Se všemi jsem se tak nějak kamarádila, rodiče jsem milovala, sousedi byli sympatičtí. A pak najednou dopis, který všechno změnil. Byla jsem nešťastná, že musím odjet od svých kamarádů a od místa, kde se cítím dobře, ale zároveň nadšená, že kouzla a čáry opravdu existují.

Z mých myšlenek o minulosti mě vytrhlo otevření dveří, které mě jakoby vrátilo zpátky na zem. Zamrkala jsem s přívalem světla, které se dostavilo spolu s Cho.

,,Mohla by jsi prosím už odejít. Všem třem nám praská močový měchýř ve švech, ale ty jsi si tu bez mrknutí oka zabrala celou koupelnu pro sebe?! Štěstí, že už známe Alohomora, jinak by pod každou z nás byla loužička!" začala mi odříkávat má černovlasá kamarádka se skříženýma nohama. Opravdu vypadala, že už to dlouho nevydrží a tak jsem jí se smíchem pustila do té vzácné místnosti.

Jakmile jsem vešla do ložnice, přišpendlily se na mě dva páry očí. Obě vypadaly naštvaně a já se musela rozesmát při pohledu na jejich pozice, kterými se snažily zachránit tok moči.

Lucy seděla na posteli s nohama co nejblíž u sebe a Marietta se různě kroutila a pochodovala po místnosti. Bylo něco málo po sedmé, takže jsem v koupelně musela strávit bezmála půl hodiny.

,,Jak jsi se mohla ráno zamknout v koupelně asi na dvě hodiny?!" vykřikla nevěřícně Lucy a snažila stisknout nohy ještě víc k sobě a při tom mě dál probodávat vražedným pohledem.