Neznámá Potterová-HP FF

12.- Brumbálova pracovna

Když jsem došla do naší společenské místnosti, holky seděly v křeslech a k mému překvapení si dělaly úkoly.

,,Ahoj," řekla jsem s úsměvem a posadila se do křesla, které bylo volné.

Všechny tři na mě zvedly zvědavé pohledy a okamžitě se přestaly věnovat svým učebnicím a pergamenům. A mě došlo proč asi...

,,Myslela jsem, že si úkoly budete dělat až po večeři..." namítla jsem a pokusila se ignorovat jejich zvědavé pohledy.

,,Vážně se tě musíme ptát, nebo nám to řekneš sama?" zeptala se Mariett s úšklebkem.

,,Mhm," zabručela jsem, ale nic jiného jsem ze sebe nedostala. Nevěděla jsem, jakou výmluvu mám vymyslet.

,,Kratiknot potřeboval s něčím pomoc," řekla jsem nakonec, ale moje slídivé kamarádky mě dál probodávaly nedůvěřivým pohledem.

,,Naléhavě?" zeptala se ironicky Lucy.

,,A proto jsi vypadala jako hromádka neštěstí, když jsi odcházela..." řekla stejným tónem Cho.

,,No?" odpověděla jsem otázkou a přesunula pohled z Choinýho úkolu na Mariettin. Ani jedna ho ještě neměla hotový.

,,Nebudeš mi to věřit, Em..." povzdechla si Marietta a já se zaradovala, že se konečně rozhodla změnit téma.

,,...ale já ti nějak nevěřím," řekla nejistě. Moje radost se rozplynula stejně rychle jako mořská pěna.

,,Nechte to plavat. Nechci o tom mluvit," mávla jsem rukou a ze své brašny, která byla stále na stejném místě jako když jsem odcházela, jsem si vytáhla úkoly a položila je na stůl.

Když mě stále probodávali nepříjemnými pohledy ještě jsem dodala.

,,Prosím."

Můj úzkostlivý pohled je konečně přesvědčil aby přestali vyzvídat a já si na chvíli oddychla.

,,Tak dobře," vzdala se Lucy a já jí byla neskutečně vděčná. S tím se holky opět začaly věnovat svým úkolům.

,,Jak mám sakra popsat na půl pergamenu působení lektvaru proti bolesti končetin?! Prostě tě přestanou bolet nohy a ruce, ne?!" rozčilovala se Marietta a zamračeně se dívala na svůj, zatím bílý, pergamen.

,,Popiš jak se dostává lektvar do daných končetin a taky, že působí jenom na bolest a ne na rány," poradila jsem jí a sama začala na pergamen škrábat slova, která po nás Snape požadoval.

***

Při večeři jsem opět ucítila u sebe ten, pro mě už tak známý pocit. Nervozitu. Měla jsem pocit jako kdyby seděla vedle mě a pořád mi šeptala jen ty špatné věci, které se mohly stát.

Nikdy jsem s Brumbálem nemluvila. A nikdy mě ani nenapadlo, že s ním budu mluvit. Přeci jenom, byl to ředitel a zároveň i nejmocnější kouzelník na světě. Lucy si mé nervozity nejspíš všimla.

,,Em, děje se něco?" zeptala se starostlivě.

,,Ne, všechno v pohodě," odpověděla jsem a upila ze své sklenice. Pohledem jsem sklouzla k profesorskému stolu, kde seděli snad všichni učitelé, včetně Brumbála. Možná, že se mi to jen zdálo, ale měla jsem pocit, že se na mě Brumbál také dívá, rychle jsem tedy odvrátila pohled na svou porci na talíři, která byla stále netknuta.

,,Ne, nejsi v pohodě," namítla Lucy jistě a s pohledem upřeným na mě dojídala poslední kus masa, který jí na talíři zbyl.