Neznámá Potterová-HP FF

18.- Lucyino tajemství |část 2.|

,,Stejně, ale nemůžu uvěřit, že jsi mi o tom neřekla..." nadhodila jsem opatrně, při čemž si Lucy otírala oči do rukávu županu.

,,Jak jsem řekla, nechtěla jsem tě dostat do problému," fňukla tiše a omluvně se na mě podívala. 

Chvíli jsme tam seděly v tichu, pozorovaly Lea jak dojídá poslední kousky masa a utápěly se v myšlenkách. Já toho o gryfech moc nevěděla, no vlastně vůbec nic, bylo mi ale jasné, že asi nezůstane do smrti malý a roztomilý. Co s ním bude, až vyroste? Bude poslušný? Bude bezpečný? A co když to opravdu po ty dlouhé dny bez Lucyiny přítomnosti nepřežije? Les se nejspíš hemží nejrůznějšími potvorami, podle mého, byl zázrak, že se mu podařilo přežít už těch uplynulých pár dní.

,,Víš," začala jsem opatrně a přemýšlela, jak svůj názor dát najevo tak, aby se jí ještě nepřitížilo ,,myslím, že tady v lese to pro něj nejpíš opravdu není příliš bezpečné, abych řekla pravdu, myslím, že jen to, že ještě žije, bez jakékoliv ochrany neb-"

,,Kdo říká, že je bez ochrany?" skočila mi Lucy spěšně do řeči.

,,Možná nejsem zkušená pěstitelka gryfů, ale nejsem ani blázen. Nepotřebuji hledat v knížkách, abych věděla, že něco tak mladého nemá v tomhle lese žádnou šanci na přežití," pronesla vážně a očima projížděla temné stromy okolo nás.

,,Vlastně se i trochu divím, že ještě nic nesežralo mě, ale pro Lea jsem vytvořila něco jako schovku, pojď za mnou!" vybídla mě a postavila se. Oprášila si župan od jehličí, na kterém jsme obědvě seděly a když jsem se k ní připojila, rozešla se někam do spárů lesa.

Jakmile Lucy udělala první krok, Leo nechal maso masem a spěšně se připojil k nám. Tedy spíš k Lucy, ode mě si stále držel jakýsi odstup. I když jsem se opravdu snažila, nedokázala jsem potlačit nával paniky, která na mě doléhala, čím dál víc. Jsme přeci v Zapovězeném lese a to pozdě v noci, jak je možné, že to všechno bere Lucy s takovým klidem?

,,A to ses ani trochu nebála, když jsi tu byla poprvé... sama?" zeptala jsem se a pozorovala, jak se Lucy smutně usmívá.

,,Vlastně ne, nebála jsem se... byla jsem strachem bez sebe. Všechny zvuky jsem vnímala stokrát hlasitěji a za každým zvukem jsem slyšela vlkodlaka, ale zvykla jsem si," řekla ledabyle, já jsem však poznala, že rádoby bezstrarostný tón předstírá kvůli větší sebejistotě. Lucy je prostě průhledná jako fólie.

,,Stejnak tě obdivuju, já bych to asi nezvládla," prohlásila jsem a zachvěla se.

,,Jak jsem říkala, zvykneš si, navíc, když se Leo vylíhl, nepřipadala jsem si tak sama."

,,Leo," řekla jsem si pro sebe ,,Proč zrovna Leo?"

,,Ani nevím, prostě se mi na něj to jméno hodilo," odpověděla s pokrčením ramen, hned na to ukázala před sebe.

,,Už jsme tady."

Potom zvedla hůlku a poklepala na kořen mohutného dubu, jenž stál nejblíž.

,,Alohomora," zamumlala a reakcí bylo odsunutí kořene stranou.

,,Jak se ti tohle povedlo?" zeptala jsem se obdivně a nakoukla do výklenku, který byl do té chvíle mým očím skryt za kořenem. Uvnitř byla čistá, ne nijak velká prohlubeň, v níž byla deka, mísa se zbytky něčeho, podobného tomu, co Leo před chvílí pozřel a malý plyšový medvěd.

,,Není to žádný luxus, většinu jsem musela dělat ručně, jelikož taková kouzla ještě neznám, ale alespoň je skrytý, no ne?" řekla unaveně a já si až v té chvíli uvědomila, jak dlouho už pořádně nespala.

,,Nechci ho ztratit," zašeptala ještě s očima upřenýma na gryfa, který si vlezl na už připravenou deku, potom se sklonila a do mísy mu nandala další maso, které vytáhla z pod pláště. Pohladila ho po hlavě a něco mu tiše sdělila. Následně se opět napřímila a jeho úkryt zamaskovala kořenem.

,,Tak a můžeme jít zpátky," vydechla a obrátila se k dubu zády. Napodobila jsem ji a spolu s ní se rozešla zpět k hradu.

,,Fajn mám asi ještě dalších milion otázek," řekla jsem na rovinu a dál si to mašírovala s Lucy po boku.

,,Poslouchám,"

,,Dobře tak třeba... kde bereš jídlo?" vydala jsem ze sebe to první, co mě napadlo.

,,Myslíš to syrové maso?" ušklíbla se.

,,Vzpomínáš jak jsme potkali Freda a George?" začala a já přikývla. Možná jsem měla podotknout, že na to jen tak nezapomenu.

,,Ukázali nám taky cestu do kuchyně," pokračovala a já opět přikývla.

,,No, tak tam," dokončila věcně.

,,To ti to prostě dali? Jen tak? Vždyť do kuchyně je vstup zakázán..." nechápala jsem a svraštila nad tou zprávou obočí.

,,S tím zákazem bych to tak nepřeháněla... v kuchyni jsou hrozně milí, vždycky už pro mě mají balíček se syrovým masem připravený ještě než tam přijdu. A jelikož se mě ani na nic neptali, nemusela jsem jim lhát," oznámila mi spokojeně.

Ulevilo se mi. V mých představách se totiž Lucy tajně plížila kuchyní a kradla vše, co bylo na dosah.

,,Dobře, další otázka, jak je možný, že se každý den o půlnoci promenáduješ na hradě a nikdo tě ještě nenachytal?!"

Tento fakt se mi zdál opravdu nespravedlivý, já šla ven po druhý a už jsem byla načapaná prefektem.

,,Musíš si to umět zařídit," prohlásila pyšně blondýnka a společně s jejími slovy se před námi objevil hrad. Vyšli jsme z lesa.

,,Zašla jsem za Weasleyovými a zeptala se, v jaký čas a na jakém místě je hrad v noci úplně nehlídaný, no a i když mě to samotnou překvapilo, pohotově mi odpověděli."

,,Začíná se z tebe stávat profesionál," dodala jsem a uznale jí projela pohledem.

,,Jen musíš znát správný lidi," řekla skromně.

,,Dobře, další dotaz." Odkašlala jsem si a trochu zrozpačitěla.

,,Jak víš, že, eh, je to kluk?"

Podívala se na mě tak, že to vypadalo, že má chuť se rozesmát a zároveň si o mně myslí svoje.

,,Prostě... jsem se koukla," vymáčkla ze sebe nakonec a zakroutila hlavou.

,,Jo, jasně, promiň," řekla jsem rychle a se vzrůstajícím trapným tichem jsem přemýšlela nad nějakou jinou otázkou.

,,Vážně netušíš, kdo by ti ho mohl poslat?"

,,Kdyby jo, už dávno bych mu Lea poslala zpátky, já ale nemám nejmenší tušení," poví mi s povzdechem.

,,Nejspíš to byl někdo z vesnice nebo z Bradavic, jiní lidi už mě nenapadají."

Chvilku vedle sebe kráčíme mlčky, každá pohroužená do svých myšlenek.