Neznámá Potterová-HP FF

10.- Noční procházka číslo dva

I přesto, že jsem Lucy řekla, ať si neláme hlavu s přítomností tříhlavé nestvůry, v mysli se mi nadále vytvářely různé teorie, co asi ten pes hlídá.

Byla už noc, všechny jsme ležely ve svých postelích, ale jen já se nemohla dostat do říše snů. Převracela jsem se ze strany na stranu, ale myšlenky se mi stejnak nechtěly přestat míjet před očima.

Posadila jsem se a zašmátrala rukou po nočním stolku. Jelikož ve tmě nebylo nic vidět, nahmatala jsem nejdřív knihu, pak hůlku, kterou jsem si vzala a nakonec konečně i hodinky.

,,Lumos," zašeptala jsem, abych na hodinky viděla. Nebyly to totiž kouzelnické hodinky, u kterých bych se vsadila, že se umí sami rozsvítit, ale obyčejné mudlovské. Bylo půl dvanácté.

Věděla jsem, že neusnu, jelikož můj mozek měl nepříjemnou vlastnost přemýšlet o, klidně jen jedné, věci dokud ji nezjistím.

Hodinky jsem si připnula na ruku a pevněji jsem stiskla svou hůlku. Přes pyžamo jsem si hodila svůj teplý župan a potichu slezla z postele.

Když jsem byla u dveří, otočila jsem se na spící blondýnku. Vlasy měla rozhozené do všech stran, oči zavřené a z hluboka oddechovala. Na moment jsem už chtěla jít k ní a probudit ji, tuto myšlenku jsem však v mysli hodila do imaginárního koše a vyšla z pokoje sama. Nechci ji budit, když může v klidu spát.

Když jsem došla po schodech dolů, ve společenské místnosti už nikdo nebyl. Aby taky jo, bylo už pozdě a havraspárští neměli ve zvyku ponocovat. Tedy, až na starší studenty, kteří se však raději uchylují do svých ložnic, kde mají větší klid.

Nikým neviděna, jsem se tedy rozešla ke dveřím. Pohledem jsem zavadila o sochu Roweny. Kdyby tu teď byla a viděla mě, nejspíš by mě z Havraspáru vykopla raz, dva. Otřásla jsem se pod touto myšlenkou, ale rozhodla se jí ignorovat.

Potichu jsem prošla vchodem do Havraspárské věže a vydala se do třetího poschodí. Každým krokem ve mě vzrůstal strach. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jdu sama, bez plánu, bez ničeho co by mi zaručilo, že mě nikdo neuvidí... Slyšela jsem totiž o existencích neviditelných plášťů a možná, že jsou pro zneviditelnění i nějaká zaklínadla, která ještě neznám.

Každý dopad mé nohy na zem, jakoby se rozléhal po celém hradě. Kdyby se tu objevil Filch, nebo nějaký učitel, nejspíš bych jen předstírala sochu a naivně doufala, že si mě nevšimne.

Dál jsem procházela chodbami, doprovázena jen tlukotem mého srdce. Už mi chybělo pouze jedno poschodí, abych se dostala k tříhlavému psu a zjistila tak, jestli stojí na nějakém tajném vchodu, nebo je něco ukryté za jeho zády. Rozhodla jsem se, že jen otevřu dveře a nakouknu, nebudu chodit dovnitř. To by se snad nemělo nic stát.

Stála jsem před zamčenými dveřmi a propalovala je pohledem. Po chvilce, kdy jsem jen nerozhodně stála a koukala na ně, jsem vytáhla z kapsy županu hůlku a zamířila na klíčovou dírku.

,,Alohomora!" šeptla jsem a v zápětí, se ozvalo cvaknutí. Roztřesenou rukou jsem stiskla kliku a škvírou, kterou jsem vytvořila mezi trámem a dveřmi, jsem nakoukla dovnitř. Pohledem jsem skenovala psovi spící hlavy a potom sjela až k nohám. Nebyla jsem si jistá, v tom šeru nebylo moc dobře vidět, ale zdálo se mi, že pod jeho levou přední tlapou, se ukrývají padací dveře.

Než jsem si to stihla pořádně prohlédnout, ke své hrůze jsem viděla, že pes otevřel jedno své oko, které žluťe zářilo a hned mě zaregistroval. Než stačil cokoliv udělat, zabouchla jsem hlasitě dveře. Ozvalo se cvaknutí, ale žádné vrčení ani štěkání slyšet nebylo. Dveře byly nejspíš pojištěny nějakým kouzlem.

Vyděšeně jsem koukala na dveře a přemýšlela. Naše teorie se tedy tímto potvrdila, ten pes něco hlídá.

,,Co tady děláš?!"

Srdce mi nejspíš vynechalo pár úderů a já se se strachem otočila. Na chodbě stál student, zhruba pátého ročníku a koukal na mě rozčileným pohledem. Určitě musel slyšet cvaknutí a výmluva, že tedy nevím co je uvnitř, byla vyloučená. Na sobě měl nebelvírský plášť a na hrudi připnutý odznak prefekta. Na očích měl na sázené brýle a ve tmě zářily jeho zrzavé vlasy. Kolik zrzků je vlastně v Bradavicích?

V tuhle chvíli jsem měla jen jedno jediné přání. A to stát se chameleonem. Nedostala jsem ze sebe jedinou hlásku a usoudila jsem, že pokus o výmluvu už bude stejně zbytečný.

,,Z jaké jsi koleje?!" zeptal se onen zrzek přísně a dál mě probodával naštvaným pohledem.

,,Z Havraspáru," řekla jsem a rozhlížela se kolem, jestli nenajdu nějakou únikovou cestu.

,,A jméno?" ptal se dál.

,,Emma Beylissová," odpověděla jsem a sklopila pohled k zemi.

,,Mazej zpátky do postele a rovnou ti říkám, že se o tom dozví pan profesor Kratiknot. Do třetího poschodí, je vstup přísně zakázán, doufám že už jsi to pochopila!" rozkázal mi a já se nezmohla na nic jiného, než na kývnutí.

Prefekt odešel a já zůstala jen se svými myšlenkami. Chytili mě. Můžu si jít rovnou sbalit kufry. Roztřeseně jsem se vypadala do společenské místnosti. Byla jsem vystrašená a nešťastná. Proč jen jsem byla tak moc zvědavá?

Co nejrychleji jsem se snažila dostat do své ložnice. Když jsem vcházela do místnosti, mé hodinky ukazovaly čtvrt na jednu, nepřekvapilo mě tedy, když všechny mé kamarádky stále spaly.

Chvilku jsem ležela s očima rozevřenýma hrůzou. Hrůzou ze zítřejšího rána. Po tvářích mi steklo pár neposedných slz, ve kterých se třpytily mé výčitky svědomí. Tak moc bych si přála vrátit čas. S touto myšlenkou jsem konečně upadla do nepokojného spánku.