Cesta Prince

Část 1

CESTA PRINCE

„Severusi?"

„...Ano?"

„Nebuď na toho chlapce tak příkrý. Nevyřešíš tím nic, vůbec nic."

„Nejsem na něj příkrý! Je to jen mrňavý, arogantní kluk, co se vyhřívá na slunci své slávy –"

„Tvoje zášť se ubírá tím nejhorším směrem a ty to víš. Za chvíli bude mít víc školních trestů a zkažených večerů než volného času."

„Brumbále, nedělám nic, než –"

„Dost. Nepopírám, že být objektivní je v případě vás dvou...řekněme poněkud pošetilé, ale nech ho žít. Jednoduše mu nech jeho životní prostor. Rozumíš, Severusi?"

„Ale -"

„Rozumíš?"

„...Jistě, pane. Samozřejmě ho nechám žít."

***

Někdy se nechám příliš ovládat emocemi. Ano, pošetilými emocemi, které poslední dobou bývají zamlžené a nečitelné, a bublají ve mne jako vroucí lektvar. Nenechají mne rozumně uvažovat. Drásají a požírají mne zevnitř, dnes a denně, nepřestávajíc. Obávám se, že navždy. Nevím, proč tomu tak je. Nevím, proč to dopadá zrovna takhle; nelíbí se mi to. Já... bych měl mít přeci dost rozumu na to, abych ovládal nitky své vlastní mysli, když ji tak důmyslně skrývám těm, které nenávidím. Měl bych. Měl.

V téhle fázi...je to už zlé. Přestávám rozumět sám sobě.

***

1.

Harry utíkal.

V patách mu byl ultrarychlý lechtací plyn, který se stal v poslední době tím nejoblíbenějším prostředkem, jak narušit poklidnou výuku...nebo poklidnou procházku po chodbách Bradavic. Ron s Hermionou už ráno zmizeli neznámo kam, a jelikož neměl co dělat, chtěl najít Freda a George. Protože dva jeho nejlepší kamarádi mizeli poslední dobou poměrně často, potřeboval nějaké rozptýlení a měl sto chutí se podílet na nějaké Weasleyovské šílenosti. V jednu chvíli měl dojem, že dvojčata zahlédl; v další chvíli ho těsně minul prchající a ječící Dean.

„Plýýýýn, pozóór, plýýýn!" Poslední dobou neexistovalo větší pobídnutí k běhu.

Cestou narážel na další a další studenty, utíkající pryč od narůžovělé substance, která je pomalu doháněla.

„Neville, pozor!" zakřičel na chlapce stojícího pár metrů před ním, avšak nemohl zabránit tomu, aby do něj nevrazil. Neville překvapeně vykřikl, když si všiml prchající hory studentů, ale než se stačil vzpamatovat, válel se na zemi a tiskl si bok.

„Co je? C-co se děje?" zeptal se vyděšeně, ale to už se Harrymu začaly cukat koutky úst.

„Lech-l-lechatcí plyn, Ne-Neville, uteč," zajíkl se, a v další chvíli se začal neovladatelně otřásat smíchem. Lechtací plyn najednou vystřelil obrovskou rychlostí kupředu, rozprskl se do všech stran a pak s pufnutím zmizel.

To už se dusil smíchy i Neville a pár studentů před nimi, které překvapila rychlost plynu. Teď se váleli na zemi jako uschlé řiditelné švestky.

„T-tohle, to je fakt pří-příšerný," kuckal ze sebe řehtající se Neville, „to s-se fakt n-n-nedá vydržet!" Harry by s ním milerád souhlasil, ale mluvení pro následující dvě minuty, které plyn působí, vzdal. Samotné úděsné lechtání by stačilo, ale občasné výbuchy smíchu ozývající se z chodby vás nutily se smát ještě víc.