Cesta Prince

Část 15: Nový začátek

 Cesta Prince: Nový začátek

1.

Konečně bylo po všem. Vítr teskně hvízdal v útrobách poničeného hradu, lidé truchlili pro své nejbližší, ale s pevným pohledem hleděli dál; vždyť tato tyranie, tyto temné časy jsou pro jednou a navždy u konce.

Přesto Harry ještě nebyl klidný. Ne, zažil v jednou dni příliš mnoho utrpení, příliš překvapení a tak obrovské vypětí sil, že nerozuměl, co přesně ho drží na nohou. Procházel Velkou síní, pomáhal raněným a mlčky přál soustrast přijíždějícím rodinám. Objevovali se i doktoři od Svatého Munga a pár pisatelů z Denního Věštce, ale ty profesorka McGonagallová nelítostně odehnala pryč od centra dění a uvolila se je doprovodit na malé procházce po Bradavickém hradu.

Když se Harry zastavil u Weasleyovic rodiny, neměl už sílu plakat. Neměl sílu přijímat hluboký žal a smutek v očích lidí, kteří ho přijali za vlastního syna, a i teď k něm v němé prostě a útěše zároveň natahovali ruce. Harry se však nedokázal pohnout, cítil jejich ruce na svých ramenech, cítil, že je objímán postupně všemi členy rodiny, sotva však rozeznával, kdo byl kdo. Nakonec ho někdo chytil za ruku a jemně s ním poodešel dál, směrem pryč z Velké síně a ke školním pozemkům.

Když se konečně probral z transu a podíval, kdo ho to vede, zjistil, že je to Hermiona. Ta s pevným pohledem upřeným před sebe kráčela k nádvoří, které pozvolna zalévalo teplé, téměř letní slunce, a až tam se konečně zastavila.

„Ron mě může chvíli postrádat. Potřebuje teď především svou rodinu," řekla po pár minutách ticha a Harry zdvihl pohled od uraženého kusu něčí hůlky povalující se v trávě.

„A myslím že vím, co potřebuješ ty." Zelené oči věnovaly jejím tmavě hnědým pohled, a Harry v tu chvíli pochopil.

Už věděl, co ho přimělo nesvěřit se teplým pokrývkách netknutých Nebelvírských ložnic.

***

Harry hleděl na krvavé fleky na vyschlé, zprohýbané podlaze Chroptící chýše. Nevědomky začínal ruce v pěst a srdce se mu rozbušilo trochu rychleji.
Hermiona za ním položila dlaň na jeho rameno; při tom dotyku sebou maličko škubnul. Konečně však dokázal po dlouhých minutách mlčení promluvit.
"Viděl jsem ho umřít. Viděl jsem, jak se mu zastavilo srdce a pohasly oči."
"Harry - "
"Žádný smrtijed sem přeci nemohl přijít jen proto, aby odnesl jeho tělo. Navíc, i všichni jsou na hradě a vůbec netuší, co se tu stalo."
Hermiona zastrčila svou hůlku, kterou před chvíli použila na zjištění přítomnosti lidí v domě, do kapsy. Zatímco Harry zíral na následky poslední zdejší Voldemortovy návštěvy, vyšla i ven, aby se porozhlédla po okolí; nenašla ale vůbec nic. Sama si nebyla jistá, co jsi o tom má myslet.
"Přeješ si, aby žil?" zeptala se opatrně. Harry si povzdechl.
"Nejsem si jistý. Ne. Ano. Ano, přeju." otočil se k Hermioně.
"Ty vzpomínky nebyly upravené. Poznal bych to. A to z něj... Pravděpodobně dělá toho nejstatečnějšího člověka, jakého jsem kdy poznal. Nezasloužil si smrt."
Hermiona trochu naklonila hlavu.
"Jenom tohle?" Harry zamyšleně svraštil obočí.
"Mělo by v tom snad být něco jiného?" Jeho kamarádka překvapeně zamrkala.
"No já jen myslela.. Víš, co se stalo v loni.."
"Zachránil mi život, samozřejmě, že si to pamatuju. Nebylo to vlastně poprvé. Proč ale..?"
Hermionin dech se na okamžik zastavil.
"Harry? Určitě si pamatuješ všechno? Já vím, že už jsi potom nikdy nemluvil, ale -"
"O čem bych měl mluvit? Hermiono, co se stalo?" řekl Harry příkřeji než měl v úmyslu.
"Snape mě vyléčil po souboji s Dracem. Trochu vypadal, že mu na mě záleží, ale ten stejný rok taky zabil Brumbála - i když už vím, jak to bylo, tu iluzi péče tehdy zbořil. Co teda -"
Hermiona vypískla a zakryla si ústa dlaní. Vzápětí prohlédla na špičky svých bot a horečně něco zamumlala. Harry ji chytil za ramena přiměl ji podívat se mu do obličeje.
"Cože jsi to říkala?"
"že Snape.. On.. Musel na tebe použít Obliviate." Harry ztuhl.
"Proč?" Hermiona k němu nešťastně vzhlížela.
"Ach Harry... Asi bys mi to v životě nevěřil, ale můžu zkusit - můžu tě zkusit nechat si vzpomenout. Znám formuli na prolomení paměťových kouzel. Jestli tě opravdu přiměl zapomenou touhle cestou..." Harry zaťal zuby.
"Tak dobře. Do toho."

Harry málem klesl na kolena, překvapený náhlou slabostí v jeho těle. Hlava mu začala bolestivě pulzovat a jeho vědomím jako o závod létalo obrovské množství vzpomínek, z nichž o některých ani netušil, že jsou dosud v jeho paměti. Cítil úzkost, když se kdysi ocitl na střeše školní budovy, kam jej vyhnal Dudley se svými kumpány, v zápětí obrovskou úlevu když ho Moudrý klobouk zařazoval do Nebelvíru. Bolest v ruce po souboji z Baziliškem, bezmoc, když se Sirius jako velký černý pes zakousl do Ronovy nohy a táhl ho pod vrbu mlátičku, a stále další a další výjevy z jeho života; když najednou vzpomínky začaly zpomalovat, a on se podíval dolů, na svou hruď pokrytou obvazy, pod kterými se rýsovaly krvavé otisky kletby Sectumsempra...

Severu Snape sedící na studené podlaze s pořezanou rukou...

Lesklá baňka s prasklinou po celém jejím obvodu skrytá ve sklepení...

Škubání v podbřišku a horké rty, vášnivě líbajcí jeho vlastní...

Chtíč a nevyslovené prosby...

„Chceš víc..?"

***

Harry s trhnutím otevřel oči. Hermiona se nad ním starostlivě skláněla a nyní polekaně uskočila, když spatřila v zelených očích naprostý šok.

Nic jiného Harry totiž ani necítil. Hněv, pobouření, nebo snad pocit zrady, nic z toho se zatím nedostavilo; jen šok.

Uvědomil si, že leží na podlaze, a prudce se posadil. Poté si přitiskl ukazováček a prostředníček levé ruky ke svému spánku.

„Ten parchant." Slova vyšla z jeho úst nevědomky; neměl v úmyslu cokoliv říct, přesto však se svým podvědomím za vytvoření této věty uznale souhlasil.

„Ten. Parchant." Zopakoval onu větu znovu, s plným vědomím, hlasitěji. Zjistil, že ho najednou ztěžklé dýchání stojí značnou námahu.

„Harry?" pípla tiše Hermiona, když šok v Harryho očích přecházel do nefalšovaného hněvu, a překvapivě se v nich zatřpytily slzy. Harry, stále sedící na bobku, se otočil ke své kamarádce.

„TEN PARCHANT!"

Na pokraji vzteklého výbuchu prudce vstal a začal přecházet po místnosti. Byl to tedy nakonec opravdu zbabělec – vzal mu tuto vzpomínku, jen aby – jen aby -! Jen aby co?! Jen aby ho samozřejmě ochránil...

„Harry, prosím tě... Strašně mě mrzí, co udělal, ale teď už na tom nic nezměníš..." Hermiona úpěnlivě sledovala Harryho, který na hraně příčetnosti přešlapoval po místnosti.

„Mrzí tě, co udělal..." zopakoval její slova. Zastavil se, trochu se vydýchal, a pak na ni znovu pohlédl.

„A víš, co je dokonale absurdní?" Hermiona jen nervózně zavrtěla hlavdou. Harry se cynicky ušklíbl.

„Že já nevím, co přesně tak mrzí mě." Jestli to, že ho připravil o vzpomínky. Nebo jeho dokonalé herectví. Nebo že ocitl ve Snapeově posteli, a to jen díky těm zatroleným Weaslyovským dvojčatům –

Pravda ho uhodila stejně tvrdě jako pěst do žaludku. Dvojčata. Fred...

„Co to sakra dělám."

Chytil si hlavu do dlaní. Hermiona, která nemohla sledovat proud Harryho myšlenek, stále plaše postávala opodál. Když se Harry zklidnil, nedokázal k ní zdvihnout teď už unavené, pálící oči.

„Musíme zpátky. Nechci, aby si kdokoli dělal starosti." Hermiona k němu přišla blíž.

„Jsi si jistý, že ho nechceš hledat?" Harry unaveně zavrtěl hlavou.

„Možná ho hledat budu. Ale ne teď. Pořád... pořád si říkám, že se mohlo něco stát cokoliv. Viděl jsem ho umřít; my všichni. Ty. Ron."

Z Hermiony vyšlo jen tiché štknutí. Znovu chytila Harryho za ruku.

„Tak jako tak... Je po všem. Je čas klidně spát. Čas jít domů."

„Jo," vydechl Harry.

Opravdu je po všem. A jeho mysl to zanedlouho pochopí.

Stále tu však byla jedna věc, která ho mohla tížit - Harry totiž vůbec neměl představu, kde má nyní svůj domov hledat.

***