Cesta Prince

Část 2

Když jsem ho uviděl poprvé, znovu mi bylo jedenáct a stál jsem stlačený v davu mladých kouzelníků. S bolestí jsem sledoval zelené, poněkud nejisté, ale přesto rozesmáté oči, které na mne hleděly zpoza Moudrého klobouku vykřikujícího přesně ta slova, kterých jsem se děsil.

„Nebelvír!"

Byly to totiž její oči, ty, které jsem už nikdy neměl spatřit.

Přiznávám, že vytvoření této myšlenky bylo od mé hlavy opravdu podlé.

***

Další den na snídani Ron s plnou pusou vajíček vysvětloval každému, kdo byl ochoten poslouchat, že dvojčata chtějí dovést plyn k dokonalosti a připravují dokonce ještě jeho opačnou verzi.

„O ní ale vůbec nechtějí nic říct, a podle jejich výrazů mají trochu potíže s výrobou," opakoval Ron škodolibě. Přeci jen, jemu samotnému se nedařilo hodně věcí, a i když měl lumpárny bratrů rád, stejně pociťoval miniaturní zadostiučinění z toho, že i jim nejde všechno hned.

„Opačnou verzi?" Hermiona se zatvářila poněkud překvapeně. „To chtějí všechny rozbrečet? To odporuje jejich zásadám, ne?"

„Nevím, jestli přímo rozbrečet," odpověděl Ron, „chtějí to zařadit do sortimentu jejich obchodu. Mluví o delikátní pomůcce. Netuším, co mají tím na mysli." Harry se zamyslel.

„Lechtací plyn je zábavný, ale proč by někdo chtěl někoho rozbrečet, a hlavně čím?" Ron pokrčil rameny.

„Já hlavně nechápu, že ti dva mají volný přístup do školy. Mají přeci obchod v Příčné i v Prasinkách! Jak jim mohl Brumbál dovolit, aby pobíhali po škole a vypouštěli svoje kejkle? Skoro jsem zapomněl, že tu už oficiálně nestudují."

„Tomu bych se nejspíš měla divit já, nemyslíš? Ale čirou náhodou to vím," ozvala se Hermiona vědoucně a napíchla si kousek slaniny na vidličku. „Přemluvil ho Kratiknot. Byl tak unešený jejich loňskou přenosnou bažinou, že chtěl jejich kouzla studovat a pozorovat v praxi." Ron nevěřícně vykulil oči.

„Cože, to jako vážně?"

„Jo, taky jsem o tom slyšel," podotkl Harry. „I když samozřejmě ne od Hermiony. Častěji potkám na chodbě Šedou dámu než vás dva," neodpustil si jen maličko uraženou a mnohem víc popichující poznámku.

„Promiň Harry, ale ty zase určitě pořád někam chodíš s Cho, jen se nedělej," namítl uraženě Ron. „ A stejně nechápu, jak jim to mohli dovolit." Hermiona sotva stihla hodit po Harrym omluvným pohledem a rudovlasý mladík začal dál mlet svou.

Harry ho přestal vnímat. Cho... S Cho se rozešel už vloni. Neměl problém s tím, že spolu dva jeho nejlepší kamarádi chodí, ale musel uznat, že ho jako kamaráda zanedbávají. A taky jim trochu záviděl. Důležité však bylo, že ztratil možnost si s nimi nezaujatě sednout a popovídat si u tepla krbu. Tížily ho všechny ty hodiny strávené v různých nepoužívaných učebnách, kde přebíral tlustočervy nebo řadil kázeňské kartičky se jmény svého otce a jeho přátel. I když pracoval v klidu a v tichosti, protože Snape se už vlastně neobtěžoval na něj dohlížet, nemohl si o tom jeho divném přístupu s nikým promluvit. Dean, Seamus, Katie, Lenka... hodiny lektvarů byly utrpením pro každého, ale oni nemohli pochopit problém, jaký mezi sebou měli. A Neville... on se Snapea bál, a koneckonců, Snape ho upřímně nenáviděl ještě víc, než jeho samotného.

To bylo samo o sobě trochu zvláštní. Musel připustit, že Neville je od přírody na některé věci nešikovný, ale pohled, jakým ho Snape obdařoval byl nenávistný. Občas snad i obviňující... Harry odstrčil zpola dojedený talíř a nepovšimnut odešel od stolu. Měl nepříjemný pocit z toho, co ho právě napadlo. Připadalo mu, že v zastrčeném, nedosažitelném kousku mysli měl na tohle odpověď. Jenže, proč Neville? Matně si uvědomil, že spolu sdílí jednu věc – narodili se ve stejném časovém intervalu, jaký určila věštba pro narození chlapce se silou, jaké se nevyrovná ani Voldemort. Ale mohlo by to s tím mít něco společného?