Cesta Prince

Část 12

Cesta Prince, část 12

Komnata nejvyšší potřeby! No jasně, tam vždycky zmizí - a proto ho nemůžu najít ani v Pobertově plánku! Harry si tuhle prostou pravdu uvědomil asi před minutou a dosud se snažil uklidnit rozbouřený tlukot srdce. Co někdo jako on může pohledávat v Komnatě? Schovává se před lidmi? Schovává něco před lidmi? Komnata má nespočet využití a Harry trnul při pomyšlení, jaké neomezené možnosti nabízí studentům bez ohledu na jejich úmysly.

Udýchaný se zastavil na chodbě v sedmém patře a zíral na holou zeď. Uplynul další týden od Brumbálovy hodiny a rozpravy s Hermionou; od té doby se cítil hrozně dezorientovaný, nevěděl, co má dělat dřív, a jeho myšlenky se chaoticky rozbíhaly neschopné složit celistvou úvahu. Teď, když si uvědomil prostou pravdu, přímo hořel po dalších podrobnostech.

Trochu roztřeseně začal přeházet sem a tam se zavřenýma očima. Potřebuju zjistit, co Malfoy dělá, potřebuju zjistit, co Malfoy dělá, opakoval v duchu, ale otevřené oči mu ukázaly tentýž pohled, co předtím.

„Kruci," zaklel Harry a znovu zavřel oči. Potřebuji najít místo, které využívá Malfoy, potřebuji, abys mě zavedla tam, kam chodí Malfoy... Ale stále se nic nedělo.

„No tak, otevři se! Potřebuju tam, kam chodí Malfoy, potřebuju najít Malfoye, chci zjistit, co Malfoy dělá, sakra, chci – potřebuju ––u Merlinova záchodu – tak sakra! Chci – cože?" Harry se zaraženě koukal na malé dveře, které se zčista jasna objevily v pevné zdi. Pokrčil rameny, rozhlédl se po liduprázdné chodbě a opatrně se ke dveřím přiblížil. Po minutě vyčkávání zmáčkl kliku a nakoukl dovnitř.

Místnost byla plná nočníků.

„Vtipné, vážně vtipné," procedil Harry mezi zuby a naštvaně dveřmi třísknul.

„A co přesně je tak vtipné, Pottere...?"

Harry skoro nadskočil, když uslyšel známý a dost nepříjemně znějící hlas. Hlas který docela dlouho neslyšel. Hbitě se otočil k jeho majiteli.

„Profesore Snape, já –"

„Dost řečí. Pojďte za mnou."

„Ale pane, já potř-"

„Dost." Harry se jen tak tak nezakuckal díky slovům, která se mu snažila dostat z hrdla, ale nemohla. Vrhl po profesorovi naštvaným pohledem.

„Užitečné zaklínadlo, tohle Silencio, že? Je mi líto že nemůžete říct nahlas vaše nepochybně úžasné a nadmíru důležité myšlenky, ale upřímně, do mého kabinetu je dlouhá cesta a já při ní odmítám vaše plky poslouchat. Takže jak jsem řekl - pojďte za mnou."

Harry uvnitř soptil vzteky. Jednak ho štvalo, že ho Snape zase (!!) překvapil, a jednak nepočítal s tím se od Komnaty nejvyšší potřeby hnout. Malfoy přeci kdykoli mohl přijít, anebo z ní vylézt ven! Zahodit takovou šanci...

„I samotné myšlení vás brzdí, Pottere, nemám na vás celý den," ozvalo se zepředu a Harry popuzeně přidal do kroku.

Když konečně došli do Snapeova kabinetu, byl nasměrován do křesla, ve kterém sám tolikrát viděl profesora lektvarů sedávat za dob jeho léčitelských povinností. V duchu se otřásl, když uviděl pootevřené dveře do místnosti, ve které ležel; v hrudi jako by mu zaškubalo.

„Nuže, udělejte si pohodlí. Na okamžik se ještě potřebuji vzdálit, a jestli vás tu nenajdu až se vrátím, budete na svá předchozí zranění vzpomínat přímo láskyplně." Harry by se za normálních okolností nad obsahem slov zachvěl, ale teď mu rozhořčení a zároveň nejistota, co to má k čertu zase znamenat, dovolila jen nasupeně zírat na Snapeům plášť mizící ve dveřích. Pomyslel si, jestli neodešel jen proto, aby trochu vychladl, ale o to víc naštvaný si připadal. Co to vlastně zase má být? Předtím se ho snažil najít dost dlouho na to, aby ho to přestalo bavit; koneckonců Snape mu hledání nijak neulehčoval. Řekl si, že nejlepší prostě bude zapomenout na to, že se to celé divadlo odehrálo – a teď?! Teď, když konečně něco zjistil, když měl možnost nachytat Malfoye při nějaké špatnosti..!

Popuzeně si odfrkl. Vzpomínky se vynořovaly z té jemňounké mlhy, do které v předchozích dnech pomaličku začaly upadat. V žaludku jako by ho začalo něco tížit. Proč mě sem vůbec Snape tak hnal, když zase hned odešel? Jestli si někdy myslel, že událostem spojeným s učitelem lektvarů někdy porozumí, nyní to definitivně vzdal.

Zrovna když přemýšlel, že se vážně zvedne odejde, Snape vešel do dveří. Vrhl po Harrym kradmý pohled a mávnutím hůlky dveře zavřel - a soudě dle zvuku i zamkl. Harry rozpačitě zamrkal.

„Tak co se děje?" zeptal se nervózně.

„Myslím, že jsem stále váš profesor, což by se mělo odrážet ve vašem ústním proslovu, Pottere."

„Tak co se tu děje, pane?" zopakoval Harry a co nejvíc se snažil potlačit ironický tón.

„Děje se toho dozajista spoustu," odpověděl Snape a otočil se k polici s knihami, zády k Harryho obličeji. „Co říkáte na vaše hodiny s Brumbálem?"

„No...," začal Harry nejistě, „jsou rozhodně zajímavé. Jsem rád, že mu můžu nějakým způsobem pomáhat. Vlastně ne jen jemu." Pořád nechápal, k čemu celá konverzace povede

„Ne jen jemu. Ano." Harry viděl, že Snape místo knih pozoruje svou hůlku a s hypnotickou přesností ji přetáčí v rukou. Harry pokradmu nahmátl tu svou.

„Nemám tušení, jak to celé dopadne. A osobně se nemohu rozhodnout, zda by mi více prospělo vaše přežití... nebo smrt."

„Cože?" opáčil nechápavě Harry.

„Prospělo, ne potěšilo, Pottere. Nicméně, kouzelnické společenství několika hrozbám již čelilo – ovšem tato současná hrozba může být o mnoho ničivější než předchozí, byť jsou její osudy řízeny stejnou osobou jako před šestnácti lety. Celý svět pocítí změnu, pokud Brumbálova hledání budou neúspěšná. A – to především – on už má jen velice málo času." Snape pronášel každé slovo tiše, ale s ohromujícím důrazem. Harry se zarazil. Úplně zapomněl na hůlku a rozrušeně vstal z křesla.

„Co tím myslíte? Proč by měl mít Brumbál málo času?"

„Protože byl... velice pošetilý."

„Profesore –"

„Harry." Snape se konečně otočil zpět a zavrtal se černýma očima do nitra Harryho mysli. Harry cítil, jak trne, a jak přes všechny instinkty prostě nemůže popadnout hůlku a vyslat štítové kouzlo. Proti Snapeově nitrozpytu byl – a přiznal si to nesmírně nerad – naprosto bezradný.

„Řekl jsem ti věci, které si vědět neměl. Ne teď, v této době. A ne, že bych ti je řekl dobrovolně." V očích se mu nenávistně zalesklo. Harry přemýšlel, jestli Weasleyova dvojčata už nějak potrestal.

„Nicméně... Nejlepší bude zapomenout."

„Pane-!"

„Je mi líto." Harrymu se zatočila hlava. Cítil, jak Snapeův nitrozpyt hledá v jeho mysli vzpomínky, které chce odstranit. Přepadla ho úzkost. Jeho vlastní hůlka začala prskat jiskry, jak cítila obavy svého majitele. Harry pocítil, jak Snape na okamžik ztratil pozornost, a okamžitě využil příležitosti aby se – konečně! – natáhl po hůlce.

„Protego!!" vykřkl, zaregistroval Snapeův překvapený výraz a v zápětí jeho myslí začaly vířit cizí vzpomínky a pocity. Pocity nesmírného strachu v umývárně nad jeho vlastním zkrvaveným tělem, soustředění při míchání složitého lektvaru prosti silám černé magie, úzkost, když ani třetí lektvar ještě nedokázal napravit nejhlubší otevřené rány, bezmoc, pocítěnou při nálezu prasklé baňky, nezadržitelný a hladový polibek, slast, kterou ho zahrnovalo celé tělo, nenávist sama k sobě....

Harry klečel na podlaze. Snape, s neproniknutelným výrazem, stál vedle police s velmi starými, zašlými knihami. Zavřel oči. Nemohl se zbavit těch pocitů. Těch pocitů, které mne sužovaly jako mor, které mi zakazovaly říkat pravdu, být šťastný a žít beze strachu... Harry... Omlouvám se.

Zvuk, který vyšel z úst černovlasého muže mohl jen doufat, že se z něj jednou stane šepot.

„Obliviate."

Sametové slovo znělo jako vysvobození.

***