Cesta Prince

Část 17: Nový začátek 3

3.

Dny začaly ubíhat závratnou rychlostí.

Harryho ani ve snu nenapadlo, že by se mohlo něco takového stát; že mu bude nabídnuta bystrozorská pozice, aby mohl dokončit to, co se smrtí Toma Raddla začalo. Konečně, po všech těch letech, s ním bylo zacházeno jako s dospělým. Ačkoliv, ušklíbl se v duchu Harry, to bylo nejspíš právě kvůli Voldemortově zániku. Jak dokonale ironické, že to byl on sám, kdo se ho konečně dokázal zbavit.

Nikdo se nyní nesnažil střežit a chránit Harryho na každém kroku. Každý každého sice nabádal k opatrnosti, ale ve skutečnosti brzy vyšlo najevo, že chytání zbylých Smrtijedů je z větší části jako lovení žab z vědra. Naprosto zničení, demoralizovaní kouzelníci, kteří už na jazyku cítili vítězství, jež jim bylo v čase kratším než hodina sebráno, se stali vyděšenými – někteří přišli na ministerstvo sami, jiní se pokoušeli uprchnout za hranice, ale mnozí si počínali tak nemotorně, že byli dopadeni prakticky okamžitě. Harry se zápalem domácí hospodyňky cestoval s Ronem po celé Anglii (a občas i po Evropě) a přiváděl před ministerský soud další a další bývalé přisluhovače, a důkladně čistil každé město a vesnici. Jak se dozvídali od Kingsleyho, jiné bystrozorské týmy měli na starosti prověřování mudlovských výpovědí a následné upravování vzpomínek, pokud možno bezpečný návrat obrů do svých horských vesnic a uklidňování situace mezi vlkodlaky, což se ukázalo jako největší oříšek. Bez neocenitelné pomoci Lupina byli vyjednavači dlouho ztraceni, a tak jednoho dne Harryho napadlo napsat Billovi; přestože Fleur byla zpočátku proti („Jako by ssi už toho nevytrrpěl dosst"), Bill sám se brzy zaníceně pustil do práce a konečně začal obracet situaci k lepšímu - jak postoj ke kouzelníkům mezi vlkodlaky, tak obráceně. Bylo to také mnohem snazší bez Fenrira Šedohřbeta, kterého vlkodlaci následovali spíše ze strachu, než ze skutečné loajality.

Harry také s údivem pozoroval jinou věc – zdálo se mu, že všechna kouzla, která provádí, jsou najednou snazší. Pamatoval si, že i při opravě hradu vyvinul jen minimum úsilí pro přemisťování a přeměňování i tunových úlomků hradních zdí, a vše přitom fungovalo bezchybně, ačkoliv byla jeho mysl neustále apatická a nesoustředěná. Jistě, věděl, že ten potenciál v sobě má; vždyť ve třinácti letech vykouzlil kompletního patrona, štítová kouzla byla vždycky jeho specialitou, a nakonec, v jednu chvíli obranu proti černé magii i učil – i tak ale nikdy tak nevynikal v přeměňování nebo ve formulích, a najednou, jako by se uvolnila nějaká bariéra a všechno se mu provádělo až příliš snadno. Neverbální kouzla, která mu dělala obrovské problémy, používal téměř automaticky (Ron jen zíral, když pronásledovali prchajícího Macnaira, který se najednou omráčen poroučel k zemi, aniž by Harry použil slova či na něj zamířil hůlkou – Harryho vysvětlení bylo takové, že si vzpomněl, jak měl tenhle člověk popravit Klofana a vztek dal zřejmě průchod volné magii, kterou nevědomky používali jako děti). Volná bezhůlková magie, o které Harry nikdy vlastně nepřemýšlel, mu najednou přišla stejně přirozená jako zaklínadla, ačkoliv hůlka ve spojení s inkantací byla mocnější a přesnější, pokud šlo o náročnější kouzla.

Rozhodně to bylo divné. Jediné, co na to mohlo mít vliv, byla Voldemortova smrt – zánik kousku jeho duše usídlené v něm. Ostatně, ztratil schopnost mluvit s hady, což mu ale nijak nevadilo. Že ho nebolí jizva a nemívá vidiny a sny, to vysloveně vítal. Ale tak jako tak, přestože kousek Raddlovy duše na něj přenesl kousek z Raddla samotného, rozhodně nepřenesl část jeho kouzelnické moci. Spíš se zdálo, jako by ho brzdil.

A nakonec, říkal si Harry, to bylo dobře. Možná by se všechno událo jinak, kdyby měl pocit, že kouzla jsou zadarmo. Třeba by se nespřátelil s Ronem a Hermionou. Třeba by mnohem víc používal volnou magii v přítomnosti Dursleyových, a v Bradavicích by se nechal zařadit do Zmijozelu. Nebo, i kdyby se nic z toho nestalo, mohl se s vidinou vlastní moci vydat po Raddlovi pátrat příliš brzy a zbytečně zemřít. Scénářů bylo mnoho.