Cesta Prince

Část 9

  Za oknem seděl havran a v podivně nepravidelném rytmu ťukal zobákem do skla.

Na podlaze seděl Trevor a něco žmoulal v tlamě; zřejmě mouchu.

Ložnice byla úplně prázdná.

A někde blízko něco vypísklo.

Ložnice nebyla úplně prázdná. To podivné vypísknutí vyšlo z hrdla Hermiony Grangerové.

Harry se snažil pomalu a zhluboka dýchat. Nikdy mu nešlo se rychle uklidnit, ale to je otázkou cviku, ne? Když teď bude pomalu a zhluboka dýchat, uklidní se a zapomene na to. Uklídnit a zapomenout. Uklidnit, zapomenout.

„Ty ses vyspal - ?"

Dobře. Tak alespoň uklidnit.

„Jo."

„Se Snapem?"

„Jo."

„To má být vtip?" Harry se na Hermionu rozezleně otočil.

„Právě se usilovně snažím nevybuchnout smíchy, děkuji za optání." Hermiona znovu vypískla.

„Jak....jak?!" Šokovaně propalovala Harryho pohledem a zřejmě hledala sebemenší skulinku, do které by mohla logikou vtěsnat něco jako pomatení, falešné vzpomínky nebo skutečné vedlejší účinky léku, které by ono zarputilé tvrzení vyvracely. Harry se zhluboka nadechl. Zase.

„Byl pod vlivem Fredova a Georgova plynu, Odhalovače. Ne tedy, že by ho chtěli volně pustit do školy, spíš to byla nehoda."

„On tě zneužil -?!"

„Hermiono, prosím!" zavyl Harry, urovnal si na nose brýle a pokračoval. „Pod vlivem Odhalovače mi docela emotivně sdělil, že byl zamilovaný do mojí mámy. Do Lily. A v postatě dodal, že teď miluje mě. Že prý když mě poprvé viděl na zařazování, znova se podíval do jejích očí, nebo tak něco." Nervózně polkl. „Mimo to mě prosil o odpuštění, vysvětloval mi, že kdybychom snad byli přátelé, Voldemort by to na něm poznal a zneužil by toho. Prý mě tak celej život chrání, a další věci."

„Jasně, to dává smysl.." ozvala se opět zamyšleně Hermiona, a vzápětí zrudla jako rajské jablíčko. „Promiň," pípla, „pokračuj." Harry si odfrkl. Zabijte mě, pomyslel si v duchu.

„Další den dělal, že si to vůbec nepamatuje, ale já z toho byl tak mimo, že sem na něj v podstatě dotíral, aby si to přiznal." Hermiona zalapala po dechu. Harry honem vysvětloval dál „Dotíral jsem jen proto, že jsem toho dne Freda a George potkal, a ti si ze mě akorát udělali šoufky a dali mi nadýchat matoucího plynu." Nakonec vynechal fakt, že prvně Snapea políbil on sám, a přešel rovnou ke krizové situaci. Před stále se červenající Hermionou sklopil pohled a dál pozoroval Trevora.

„Když jsem mu řekl o tom plynu, tak přestal předstírat a chtěl se mi omluvit. Že prý zkusí, abych ho znovu nenáviděl. Totiž, řekl jsem mu, že už ho nenávidět nemůžu." A jak dál? Takže se po mě vrhnul? To ne, tak to nemůže říct. Neskočil po něm. Prostě ho... Prostě ho jen...

„Takže mě políbil." Havran za oknem zakrákal, protáhl si křídla a odletěl. Hermiona znovu vypískla.

„A já nedokázal uhnout."

Dýchat. Co na tom, že měl pocit, že se propadá hanbou. Důležité je dýchat. Horší bylo nastalé mlčení.

Ticho je blahodárné. Umí potěšit a uklidnit; ovšem pouze pokud vedle sebe nemáte mlčící, naprosto konsternované děvče, které si tiskne dlaně k ústům.

Po dobrých třiceti sekundách je sundalo.

„A co bylo dál?"

Špatně. Ticho je bezva.

„Jak jako, co bylo dál? Co myslíš, že bylo dál?!"

„U Merlina, Harry! Ty ses vyspal se Snapem!" Harry zavyl.

„Tvá moudrost mě nepřestává udivovat, Hermiono." Nedokázal se kamarádce podívat do očí a svalil se na postel. Ruce si přeložil přes obličej a bolestivě si zaryl brýle do nosu.

„Sem v loji."

Tentokrát se ticho protáhlo na pár minut. Hermiona si mezitím urovnala lem sukně, límeček u košile a decentně si odkašlala.

„Víš, co s tím budeš dělat?" Harry se na ní zaraženě podíval.

„Co s tím mám dělat? A jde s tím vůbec něco dělat? Jak s tím zatraceně můžu vůbec něco udělat!" Musel se ovládat, aby zase nezačal křičet. Hermiona zakroutila hlavou a položila Harrymu ruku na rameno.

„Dobře, tak na to nemysli. Jenom... Co teď k Snapeovi cítíš? Já jen – zopakovat si to asi –"

„Ani to nevyslovuj!" zhrozil se Harry. Setřásl ze sebe její ruku, vstal a začal přecházet po pokoji. „V životě už nechci nic podobného dopustit!"

„Ale Harry, i kdyby ano, tak to není nic za co by ses musel sty-"

„Hermiono!!" Jeho kamarádka opět tiše vypískla. Nakonec pokrčila rameny a odhodlaně vstala z postele.

„V prvé řadě by ses měl teď prospat. Vyčistit si hlavu ve své posteli. Nakonec, když tam někde ten plyn byl, taky tě mohl ovlivnit –"

„Vypil sem protilátku, co mi předtím donesl Ron," ohradil se okamžitě.

„Dobrá, dobrá, ale i tak ti spánek jen prospěje. A jestli budeš chtít, potom si promluvíme znovu, s chladnější hlavou. Co ty na to?"

Harry nedůvěřivě zabručel. Vůbec si neuvědomoval základní pocity, jestli má hlad, žízeň, nebo jestli se mu chce spát. Nakonec ale uznal, že řešit cokoliv teď by bylo asi stejně k ničemu, jako pouštění papírových lodiček po řece. Lodičky jsou alespoň pěkné na pohled.

„Dobře," začal nakonec, „ale až se vzbudím, chci se dozvědět, co všechno jsem ve škole zmeškal. A nechci přijít na hodinu s tím, že máme mít nějaký odevzdaný esej, který samozřejmě nemám. A Ronovi neřekneš ani muk," dodal s důrazem na poslední větě. Hermiona přikývla, jako by nečekala nic jiného.

„Samozřejmě, Harry. A, když si jdeš teda lehnout, chceš něco donést od snídaně?" Harry se poprvé váhavě zazubil.

„Sirupové košíčky. Hodně sirupových košíčků."

„Máš je mít," mrkla na něj Hermiona a odkráčela z chlapeckých ložnic.

***