Cesta Prince

Část 5

Cest Prince, část 5

Týden pozvolna ubíhal.

Po každém dalším probuzení se Harry cítil líp a líp. Bylo trochu zvláštní, jak se jeho mysl pokaždé vynořila z temnoty a zase do ní upadla aniž by to mohl sám ovlivnit, ale jelikož byl Snape pokaždé po probuzení nablízku s plným pohárem léčivého lektvaru, musel to být on, kdo uměle korigoval jeho spánek.

Několikrát se mu ještě stalo, že poškozená plíce jakoby odmítla přijmout vzduch, a musel se jednou, dvakrát sípavě nadechnout, aby dusivý pocit odezněl. Pokaždé měl pocit, že sebou Snape u stolu nepatrně trhnul a upřeně ho pozoroval. Harry však tuto myšlenku brzy zaplašil, protože byl kolikrát tak mimo, že netušil, co se kolem něho děje.

Ron, Hermiona nebo Ginny se už neukázali. Nevěděl, jak se sem dostali předtím a předpokládal, že jim Snape zakázal vstup – nebo ho zkrátka neprobudil, když tu někdo z nich byl. V té krátké chvilce bdění rozhodně nikoho kromě Snapea neviděl.

Vlastně by docela rád věřil tomu, že přátelům chybí. Pořád byl poněkud podrážděný; kvůli svému stavu, kvůli Malfoyovi, a kvůli Snapeovi, na kterého byl naprosto odkázaný. Taky ho štvalo, že neví, co se dělo ve škole, co všechno zmeškal – a když už o tom přemýšlel, proč za ním nepřišel třeba Brumbál. Na nic z toho se ale Snapea pro svou hrdost nezeptal.

Občas se v myšlenkách vracel i k Ginny, ale to ho naplňovalo zvláštním, provinilým pocitem. Netušil proč. Cítil, že mu něco chybí, ale nedokázal zodpovědět, co to je. Nakonec to vzdal a soustředil se jen na svůj neurčitý vztek, směřovaný do prázdna.

Přemítal, jestli je možné se za týden zbláznit.

Mohl se nicméně spolehnout na to, že než jeho myšlenky dosáhnou hranice nesnesitelnosti, neviditelná síla ho opět stáhne k sladkému nevědomí.

Čtvrtý den se Harry probudil sám od sebe.

Ospale zamžoural, automaticky se natáhl po brýlích a stihl si je nasadit na nos, než si uvědomil tu báječnou věc – mohl hýbat rukama! Překvapeně se prudkým pohybem posadil, ale žel bohu zapomněl, že celé tělo rozhodně v pořádku nemá; málem nahlas zaklel, když ho žebra zabolela na protest. S mnohem větší opatrností si strčil pod záda polštář, opřel se a poprvé se podíval na rozsah svých zranění.

Když uviděl svou víceméně nahou hruď, poněkud zbledl.

Téměř celý trup, od břicha po hrudní kost, měl ovázaný bílým obvazem, pod kterým se rýsoval reliéf měkkých podlouhlých náplastí, umístěných zřejmě na tržných ranách. Harry také poznal, kam ho kletba zasáhla; šikmo přes prostředek hrudi se táhl nejdelší had, a vyčuhoval zpoza obvazu na kousek levého ramene. Tak to je docela síla, pomyslel si nervózně.

Opatrně konec náplasti na rameni odlepil a zlehka se dotkl kousku tenkého, bledě červeného šrámu. Trochu se uklidnil. Jizva nebyla bolestivá, a nekrvácela.

Když zkoumal další náznaky tržných ran, uvědomil si rozsah celého zaklínadla. Nevěděl, jak byly rány původně hluboké - kousek na rameni vypadal spíš jako dlouhý škrábanec od kočičích drápků - ale rozhodně už rozuměl Ronově poznámce o tom, že se málem rozpadl na kousíčky. Kdyby zaklínadlo mířilo o trochu výš, rozdrásalo by mu krk takovým způsobem, že by neměl nejmenší šanci. Zbyl by z něj velký lidský tatarák.

Nad tou myšlenkou se otřásl. Takže on tu brojí proti Voldemortovi, vyvázne kolikrát málem bez jediného škrábnutí, a nechá se málem zabít stejně starým, panovačným, a naprosto pitomým studentem Zmijozelu?! Harry si rozčileně odfrkl.