Cesta Prince

Část 7

Cesta Prince, část 7

Další den byl Snape pryč.

Když se Harry probudil, okamžitě si všiml poháru s lektvarem, který se mu vznášel těsně nad nosem. Nepatrně se ušklíbl. Odehnal pohár trochu dál od obličeje, aby se mohl posadit, a poté poslušně celý jeho obsah vypil. Nakonec z postele vstal a pohár odnesl do kabinetu, kde chvíli zůstal.

Rozespale se rozhlížel kolem sebe a hledal známky Snapeovy přítomnosti. Profesora však nikde neviděl, a tak si ze džbánu na stole do připravené sklenice nalil vodu a napil se.

Trochu se zarazil. Vedle džbánu ležely talíře s uzenkami, volskými oky, míchanými vajíčky, obloženými i suchými chleby a dokonce tu byl pohárek s dýňovým džusem. V hlavě mu svitlo. Celou dobu, po kterou tu ležel, pil pouze Snapem připravovaný lektvar, a nic nejedl – nechodil vlastně ani na záchod. V duchu se zamyslel nad tím, jak asi dokážou kouzla lidské tělo přeměnit na bezodpadní, pokrčil rameny, posadil se za stůl a s chutí se pustil do jídla.

Zatímco do sebe cpal už třetí chléb, vrtalo mu hlavou, proč se cítí tak divně. Nemyslel fyzicky – bylo mu lépe než kdykoliv předtím a žebra už téměř necítil – ale mysl měl podivně zastřenou pocitem, že něco chtěl, ale zapomněl, co to bylo.

Poslední sousto vajíček se mu zadrhlo v krku, když se jeho vzpomínky vynořily z mlhy.

Rozpomenul se na včerejšek; až bolestně si začal uvědomovat všechny detaily rozhovoru. Jak je možné, že na to málem zapomněl?!

Odložil vidličku na talíř, složil ruce do klína a pozoroval, jak se poloprázdné talíře během chvíle rozplynuly ve vzduchu.

V první chvíli se chtěl okamžitě rozběhnout za Ronem a Hermionou, ale vzápětí nápad zavrhl. Co by jim asi tak řekl? Hele, lidi, Snape mi včera řekl, že – že.... U Merlina, jak by jim to asi mohl říct? A vůbec - mohl za to ten tajemný plyn, před kterým ho Ron varoval? A jestli ano, co všechno způsobil? Co bylo skutečné?

Harry se zanořil do pohodlného křesla za psacím stolem a hlavou se opřel o dubovou desku teď už prázdného stolu.

Zmatenost ze včerejška nebyla dnes nijak lepší, a tak byl nucen pracně luštil vír emocí, které mu nedávaly smysl.

Nakonec to musel vzdát.

Vstal a nevědomky začal přecházet po místnosti. Až po chvíli si všiml dalších, téměř černých dveří, které byly nepatrně pootevřené. Mezi policemi plnými knih se téměř ztrácely. Harry do nich zvědavě nakoukl a překvapeně zjistil, že je za nimi velká, vkusně zařízená koupelna. Opět se musel podivit nad tím, že dřív nepřemýšlel o tom, jak profesoři bydlí; snad by si i myslel, že mají společnou profesorskou umývárnu.

Vešel dovnitř a toužebně se zahleděl na sprchový kout. Pak pomalu začal zkoumat obvazy na hrudi, aby našel jejich konec a mohl je sundat.

Sotva na to pomyslel, obvaz se začal odmotávat sám od sebe, a během chvíle ho následovaly i náplasti. Všechno se poté ve vzduchu zašmodrchalo do velkého klubka a samo se vyhodilo do koše v rohu koupelny.

Harry povytáhl obočí. Vyhledal svůj obraz ve velkém zrcadlo a rukou si přejížděl po bledě červených, tenoučkých jizvách. Některé už pozvolna začínaly mizet, ale dost jich stále bylo viditelných.

Po tváři mu přelétl stín. Znovu ho napadlo, jak asi musel vypadat, když byly rány čerstvé. Na jejich uspořádání bylo cosi děsivého; zdálo se, jako by byly rozmístěné náhodně, a zároveň se v nich opakoval jakýsi podivný vzor.