Cesta Prince

Část 3

***

Další den Harry Malfoye vůbec neviděl. Ani u snídaně ve Velké síni, ani kdekoliv jinde. A – což byl ještě zvláštnější – Snape sice s tradičně nakyslým výrazem u snídaně seděl, nicméně celý den se mu nedostalo jediné zmínky o dalším školním trestu. To samé v pondělí. Možná na Harryho zapomněl, ale to bylo přinejmenším stejné pravděpodobné jako myšlenka, že by se Ron s Hermionou rozešel.

Harry se pousmál. Včera s ním oba kamarádi zůstali v Nebelvírské společenské místnosti a chtěli si povídat (snad jim konečně došlo, že ho zanedbávají), ale Harry měl takové množství domácích úkolů, že si to vůbec neužil. Další dny bylo samozřejmě vše při starém, kromě příležitostných rozhovorů s Nevillem nebo Lenkou.

Úsměv ze rtů začal Harrymu pomalu mizet. Občas nakoukl do Pobertova plánku kvůli Malfoyovi, a neskutečně ho vytáčelo, když ho čas od času nemohl najít. Mnohokrát prohledal mapu křížem krážem a nedostal odpověď, kde se jeho rival nachází. Tím víc byl ovšem v pokušení proměnit ho v netopýří střívka jen co ho uvidí, a vymlátit z něj informaci, kam sakra vždycky zmizí.

Dny ve škole se scvrkly na nekončící studium a famfrpálové tréninky. Sem tam ještě vyvolal rozruch Weasleyovský ultrarychlý lechtací plyn (Harry si uvědomil, že při té příhodě to bylo asi naposledy, co mluvil s Ronem), samovznítivé prskavky nebo podobné, nově vymyšlené kejkle, ale když spadla na Bradavice první sněhová pokrývka, cítil se Harry osamělý jako nikdy před tím. Musel uznat, že je to lepší, než být považován za blázna jako tomu bylo loni, ale teď se mu dostávalo jen občasných zvědavých pohledů – a to bylo vše. Jelikož se nedostal do žádných menších ani větších malérů, Ron s Hermionou si na něj zřídkakdy našli čas, a kdyby Harry náhodou nenašel v knihovně v nejzastrčenější polici s vyřazenými, potrhanými učebnicemi tu zvláštní knihu, nejspíš by zemřel nudou.

Ta kniha byla vskutku fenomenální. Po večerech s ní často trávil čas a četl si, ačkoliv by něco takového dřív považoval za ryze „Hermionovskou" aktivitu. Byla to vlastně stará učebnice lektvarů, na jejíž první stránce se skvěl podpis jakéhosi Prince dvojí krve. I když Harry pátral, nenašel o něm žádnou zmínku ve spisech nebo starých novinách, ale to nebyl hlavní důvod, proč ho kniha tolik přitahovala; byla plná rukou dopsaných rad pro přípravu lektvarů a dalších, nesouvisejících kouzel, které zřejmě neznámý Princ sám vymyslel.

Když poprvé vyzkoušel rady na okrajích stránek přímo při hodině lektvarů, dosáhl neuvěřitelného výsledku - byl dokonce lepší než Hermiona. Ovšem potom, co ho Snape probodl pohledem tak podezřívavým, až se Harry obával, že použije nitrozpyt k odhalení pravdy, se snažil na genialitu Prince moc neupozorňovat. Řídil se jen některými řádky, a občas schválně lektvar pokazil, aby nikdo nepojal podezření.

To nic neměnilo na tom, co pro něj ta učebnice znamenala. Vyzkoušel už spoustu „rukou psaných a neschválených" zaříkadel (jak tomu říkala Hermiona), a často s nimi sklidil velký úspěch. Posledně vyzkoušel zaklínadlo Ridduro na Protivu; tomu se potom na celý zbytek dne smrsklo celé tělo kromě hlavy do velikosti tenisáku, a kvůli převážení poletoval hlavou dolů s tělíčkem vytrčeným ke stropu. Zároveň byl Harry schopný si pamatovat cenné rady při přípravách lektvarů, což – jak doufal – mu jednou pomůže v kariéře bystrozora. Nicméně... společnost dvou jeho nejlepších přátel nemohlo nahradit nic.

Vůbec nic.

Musel uznat, že zoufale potřeboval nějaké rozptýlení.

***

Krátce po svátcích Harry opět bezcílně bloumal po školních chodbách. Zrovna přemýšlel nad zaklínadlem Sectumsempra, které našel v učebnici Prince se zvláštní poznámkou - určeno nepřátelům – když zaslechl nějaký hluk a vzápětí naštvaný výkřik. Bez přemýšlení vytáhl hůlku a rozběhl se směrem, odkud se výkřik ozval, a sotva zabočil za roh chodby, spatřil na podlaze sedět Ronovu rudovlasou sestru Ginny. Okamžitě k ní zamířil a lámal si hlavu, co je na ní tak divného; pak mu došlo, že její levá ruka se nadouvá jako balon a vyskakují na ní velké fialové puchýře.